Encyklopedie parfémových surovin: ingredience a jejich příběh – díl 7

Kokos – tropická sladkost s krémovým tělem

Stačí jediný nádech a mnoho lidí si vybaví rozpálený písek, slunce a dovolenou u moře. Kokos patří k surovinám, které v parfumerii fungují skoro jako zkratka pro letní pohodu. Jeho příběh je ale delší a zajímavější, než by napovídala vůně opalovacího krému.

Kokosová palma roste na tropických pobřežích Indického a Tichého oceánu. Její plody snesou delší pobyt ve slané vodě, a mohly se proto šířit podél pobřeží i samovolně. Velkou roli však sehráli také lidé: kokosy jim po tisíce let sloužily jako zásoba jídla i tekutiny na dlouhých plavbách. Palma se tak dostala na mnoho ostrovů a pobřeží v tropickém pásu, kde je dodnes běžnou součástí kuchyně, řemesel i každodenního života.

Možná vás překvapí, že samotný kokosový olej voní poměrně slabě. Výraznou, sladce krémovou vůni, kterou si s kokosem spojujeme, z plodu v dostatečné síle získat nelze. Parfuméři proto kokosovou notu obvykle skládají – hlavně z takzvaných laktonů. Jde o skupinu vonných molekul, které se v malém množství přirozeně vyskytují v řadě plodů i mléčných výrobků a nesou mléčný, krémový až broskvový charakter. Vhodnou kombinací laktonů s dalšími složkami vzniká akord, který kokos připomíná věrněji než samotná přírodní surovina.

Výsledná nota bývá popisována jako:

• krémová a mléčná – hebká, zaoblená, bez ostrých hran,
• sladká – ne však cukrová, spíše jemně oříšková,
• opalovací – s teplým dojmem kůže prohřáté sluncem.

Spojení kokosu s plážovou atmosférou má praktický původ. Kokosový olej i kokosové vůně se dlouho objevovaly v přípravcích na opalování, a vůně se tak v paměti mnoha lidí propojila s létem a dovolenou. Parfumerie tuto asociaci ráda využívá v kompozicích, které mají evokovat slunce, moře a uvolnění. Kokos zároveň dobře zapadá do gurmánské rodiny, tedy mezi vůně inspirované sladkostmi a dezerty. Tam dodává kompozici měkkost a dojem něčeho sytého, téměř jedlého.

V popisu parfému najdete kokos nejčastěji ve střední části (srdci) nebo v základních tónech (bázi). Díky krémovému charakteru nepůsobí jako prchavý vrchní tón, ale spíše jako hřejivá vrstva, která na kůži vydrží déle. Často ho doprovází vanilka, tonkový bob nebo santalové dřevo, se kterými vytváří hebký a sladký podklad. Stejně běžné je spojení s tropickými květinami, jako jsou tiaré, frangipani nebo ylang-ylang – kokos jejich bohatou květinovou vůni zjemňuje a dodává jí plážový nádech. Pokud tedy narazíte na kombinaci kokosu s vanilkou a bílými květy, můžete čekat teplou, slunečnou a smyslnou vůni.

Růžový pepř – jiskra, která ve skutečnosti není pepřem

Název klame už na první pohled. Drobné růžové kuličky, které znáte z pepřových směsí, s pravým pepřem nemají mnoho společného. Nepocházejí z pepřovníku, ale z peprovce – stálezeleného stromu, jehož domovem je Jižní Amerika. Botanicky patří do zcela jiné čeledi než černý pepř a jméno získaly hlavně díky tvaru plodů a mírně pikantní chuti. Dnes se peprovec pěstuje i v dalších teplých oblastech světa, kde mu vyhovuje slunce a mírná zima.

Jak se z plodů stává parfémová surovina

Pro parfumerii se využívají sušené plody. Nejčastěji se z nich destilací vodní párou získává esenciální olej, který zachycuje svěží a těkavou stránku suroviny. Druhou cestou je extrakce pomocí oxidu uhličitého, při níž vzniká extrakt s plnějším a o něco teplejším profilem, bližším vůni čerstvě rozdrcených kuliček. Parfuméři si mezi oběma podobami vybírají podle toho, zda chtějí zdůraznit spíš jiskru, nebo hloubku.

Jak růžový pepř voní

Vůně růžového pepře je svěže pikantní, ale bez ostrosti, kterou máte spojenou s černým pepřem. Obvykle se v ní rozeznávají tyto vrstvy:

• pikantní svěžest – jemné šimrání, které kompozici okamžitě probudí,
• citrusový tón – připomínající kůru citronu nebo grapefruitu,
• růžový ovocný nádech – lehce květinový, místy až bobulovitý,
• pryskyřičný dozvuk – jemně balzamický závěr, který svěžest zakotví.

Právě tato kombinace svěžesti a teplého podtónu z něj dělá velmi přizpůsobivou surovinu, která se dobře snoubí s citrusy, růží i dřevitými tóny.

Od kuchyňské kuriozity k vrchnímu tónu

Dlouho byl růžový pepř známý hlavně jako barevné koření a kuchyňská zajímavost. V posledních desetiletích si ho však oblíbili i parfuméři a dnes patří k často používaným vrchním tónům. Uplatní se v dámských, pánských i unisex kompozicích – v květinových vůních dodá růži svěží kontrast, v dřevitých a orientálních zase nečekaný záblesk světla. Vzhledem k tomu, že jde o vrchní tón, vnímáte ho především v prvních minutách po nanesení. Na samém začátku dodá kompozici jiskru, která pak postupně ustupuje srdci a bázi vůně.

Fík – mléčná dužina, zelené listy, středomořské léto

Fíkovník patří k nejstarším stromům, které člověk začal cíleně pěstovat. Jeho domovem je oblast Malé Asie a východního Středomoří, odkud se rozšířil do celého teplého pásu kolem Středozemního moře. Kdo někdy stál v létě pod rozložitou korunou fíkovníku, zná jeho typickou vůni – zelenou, trochu hořkou, s mléčným podtónem a nasládlým dechem zrajících plodů. Právě tuto atmosféru se parfuméři snaží zachytit.

Strom mýtů a symbolů

Fík provází lidskou kulturu od starověku. V antickém světě byl spojován s plodností, hojností a božskou přízní. Římská tradice vypráví o fíkovníku, pod nímž měla vlčice najít a odkojit Romula a Rema, a strom tak získal místo přímo v zakladatelském mýtu Říma. Ve Starém zákoně se fíkový list objevuje v příběhu Adama a Evy, kteří si jím po okusení zakázaného ovoce zakryli nahotu. Fík se v textech i výtvarném umění opakovaně vrací jako znamení úrody, míru a domova.

Jak se fík dostává do flakonu

Přírodní extrakty z fíkovníku jsou v parfumerii vzácné. Z listů lze sice získat vonnou látku, její výtěžnost je ale nízká a použití bývá omezené, takže se s ní setkáte spíše výjimečně. Sladká dužina plodů se pro výrobu vonné esence prakticky nehodí. Parfuméři proto fíkovou notu většinou skládají jako akord – kombinaci několika přírodních i syntetických složek, které společně napodobují jednotlivé tváře stromu:

• zelené listy – svěží, mírně hořká až travnatá stopa,
• mléčná šťáva větví – krémový, jemně lepkavý dojem,
• zralá dužina – měkká ovocná sladkost s nádechem medu,
• dřevo – suchý, lehce nasládlý podklad.

Podle toho, kterou složku parfumér zdůrazní, může fík působit téměř jako čerstvě utržený list, nebo naopak jako sametové, sluncem prohřáté ovoce.

Zeleně mléčný styl

Ačkoli fík lidé znají tisíce let, výraznou parfémovou surovinou se stal až poměrně nedávno. Koncem 20. století, zhruba v devadesátých letech, se objevily kompozice postavené přímo na fíkovém akordu a otevřely parfumerii nový, zeleně mléčný styl. Šlo o vůně, které nestavěly na květinách ani na těžkých bázích, ale na pocitu letní zahrady, stínu a teplého vzduchu. Tento rukopis se od té doby stal součástí parfumérské palety a fík se dnes objevuje v dámských, pánských i unisex kompozicích.

Místo v pyramidě

Fíková nota se nejčastěji uplatňuje ve vrchních a středních tónech. Zelená, listová stránka bývá cítit hned po nanesení, kdy dodává vůni svěžest a jiskru. Mléčná a ovocná tvář se pak rozvíjí v srdci, kde se fík dobře snoubí s citrusy, zelenými bylinami, krémovými tóny i se dřevitými složkami, například s cedrem. V základních tónech se fík samostatně objevuje méně, jeho krémový otisk ale může v pozadí doznívat ještě dlouho.

Šafrán – vzácné koření s koženým podtónem

Šafrán se získává z blizen šafránu setého, drobné podzimní rostliny z čeledi kosatcovitých. Každý květ nese pouze tři tenké červené blizny, které se dodnes sbírají převážně ručně, obvykle brzy ráno, dokud se květy plně neotevřou. Nejvíce šafránu pochází z Íránu, pěstuje se však také ve Španělsku, v Indii, v Řecku či v dalších oblastech se suchým a slunným podnebím. Po sklizni se blizny šetrně suší – teprve tím se naplno rozvine jejich typická vůně i sytá barva.

Na jediný kilogram sušeného koření je potřeba sklidit přes sto tisíc květů. Práce je zdlouhavá a výnos malý, proto šafrán odedávna patří ke vzácným kořením a jeho přírodní extrakty k nejdražším parfumerním surovinám. Parfuméři je proto často doplňují syntetickými molekulami, které šafránový charakter věrně napodobují a zároveň zajišťují stálou kvalitu. Díky tomu se šafránový akord může objevit i v kompozicích, kde by čistý přírodní extrakt nebyl dostupný v potřebném množství.

Vůně šafránu je teplá a vrstevnatá. Pokud k ní přičichnete poprvé, možná vás překvapí, jak málo připomíná kuchyňské koření. V parfumerii se popisuje především těmito odstíny:

• kožený tón – suchý, lehce zvířecí dojem, díky kterému je šafrán přirozeným partnerem kožených akordů,
• medová sladkost – jemná, nevtíravá nasládlost bez gurmánské těžkosti,
• senná nota – připomínka sušené trávy prohřáté sluncem,
• kovový lesk – chladivý, téměř minerální záblesk, který kompozici dodává kontrast a jas.

Šafrán provází lidstvo po tisíciletí. V perské kultuře sloužil k barvení látek, v kuchyni i při obřadech a dodnes je s Íránem neodmyslitelně spojen. Staří Řekové jej znali jako barvivo i vonnou přísadu a šafránově žlutá patřila k ceněným barvám. Římané jej podle dochovaných pramenů přidávali do vonných mastí a při slavnostech jím provoněli lázně i reprezentativní sály.

V orientální parfumerii má šafrán pevné místo. Uplatňuje se především ve středních a základních tónech, kde se často pojí s oudem, růží a kůží. Oud zjemní a dodá mu teplou záři, růži propůjčí kořenitou hloubku a kožené akordy podtrhne svou suchou, lehce zvířecí stránkou. Trojice šafrán, růže a oud patří ke klasickým spojením arabské parfumerie a postupně si našla cestu i do západních kompozic. Už malé množství šafránu stačí, aby vůně získala sametový, hřejivý a zároveň vznešený charakter.

Heliotrop – pudrový květ připomínající mandle a vanilku

Heliotrop je nízký keř s drobnými fialovými až modrofialovými květy, které vyrůstají v hustých okolících. Jeho domovem jsou peruánské Andy a odtud se během 18. století dostal do evropských botanických zahrad, později i do zámeckých a městských záhonů. Kdo si k jeho kvítkům přičichne za teplého dne, rozpozná sladkou, lehce pudrovou vůni, která mnohým připomíná mandlové pečivo nebo vanilkový krém.

Jméno rostliny vychází z řečtiny – hélios znamená slunce a tropein otáčet se. Odkazuje ke starému pozorování, že se květy a listy natáčejí za slunečním světlem. Ve viktoriánské řeči květin býval heliotrop spojován s oddaností a vroucí náklonností.

Přestože květ voní výrazně, jeho vůni se z rostliny daří získat jen velmi obtížně. Běžné metody zpracování dávají malé výtěžky a výsledek věrně nezachytí dojem živých květů, proto se přírodní heliotropová surovina v parfumerii objevuje jen výjimečně. Řešení přinesla chemie 19. století: molekula zvaná heliotropin, chemicky piperonal, voní nápadně podobně jako kvetoucí heliotrop. Od konce 19. století se stala běžnou součástí parfumerní palety a dodnes je hlavním nositelem heliotropového akordu. Parfuméři ji obvykle doplňují dalšími složkami – vanilkovými, mandlovými či pudrovými tóny – aby výsledný dojem působil plněji a více se blížil skutečnému květu.

Jak tedy heliotrop voní? Popisy se nejčastěji shodují na několika rysech:

• Pudrovost – jemný, sametový dojem, který mnohým evokuje kosmetický pudr nebo staré toaletní stolky.
• Mandle a marcipán – nasládlý, lehce oříškový tón připomínající cukrářské suroviny.
• Vanilka – teplá, krémová sladkost, která vůni zaobluje.
• Květinový nádech – decentní a spíše tlumený, bez ostrosti jasmínu či tuberózy.

Obliba heliotropu vrcholila na přelomu 19. a 20. století, v období belle époque. Dostupnost heliotropinu tehdy umožnila, aby se jeho měkká, sladká vůně objevovala v řadě parfémů i v toaletní kosmetice, například v pudrech a mýdlech. Právě z této doby pochází spojení heliotropu s pocitem elegance, něhy a lehké nostalgie, které v něm mnoho lidí cítí dodnes.

V dnešních kompozicích se heliotrop nejčastěji objevuje ve středních tónech. Do pudrových vůní přináší sametovou měkkost, v gurmánských kompozicích zase propojuje květinovou část s vanilkou, tonkovými bobmi nebo karamelovými tóny. Dobře se snoubí s kosatcem, fialkou, pižmem i jemnými dřevitými bázemi. Pokud v popisu parfému narazíte na heliotrop, můžete čekat spíše hřejivou a konejšivou vůni než svěží či ostrou – naplno se obvykle projeví až po několika minutách na pokožce, když vrchní tóny odezní.

Čaj – od zeleného lístku ke kouřovému lapsangu

Čajovník čínský (Camellia sinensis) je stálezelený keř, jehož domovem jsou podle většiny botaniků oblasti jihozápadní Číny. Odtud se čaj po staletí šířil obchodními a poutnickými stezkami – do Japonska ho podle tradice přinesli buddhističtí mniši, do Evropy se dostal díky námořnímu obchodu raného novověku a v Indii se jeho pěstování ve velkém rozvinulo v 19. století. Z jediné rostliny tak vznikla celá škála chutí a vůní, které se liší hlavně způsobem zpracování lístků.

Čajové obřady

Málokterý nápoj je opředen tolika rituály. Japonský čajový obřad stojí na zeleném práškovém čaji, tichu a pozornosti k detailu, čínská tradice gongfu cha klade důraz na opakované krátké nálevy, při nichž se vůně lístků postupně proměňuje. Evropská odpolední čajová chvíle je zase spojena hlavně s černým čajem. Všechny tyto zvyklosti mají společné to, že vůně čaje je v nich stejně důležitá jako jeho chuť – a právě tuto prchavou atmosféru se snaží zachytit i parfuméři.

Absolut, nebo akord?

Čajové absoluty a extrakty z lístků skutečně existují, jsou však poměrně vzácné a jejich vůně bývá spíše tmavá, sušená a tabáková. Většinu čajových not proto parfuméři skládají jako akordy z více surovin a molekul. Díky tomu mohou zachytit rozdíl mezi jednotlivými druhy čaje:

• zelený čaj – svěží, mírně travnatý a vodnatý, s jemnou hořkostí,
• bílý čaj – nejjemnější, vzdušný, téměř květinový a pudrový,
• černý čaj – sametový, kulatější, s tóny sušeného ovoce, medu a tabáku,
• lapsang souchong – čaj sušený nad kouřem borového dřeva, jehož vůně připomíná táborák, pryskyřici a uzené dřevo.

Vlna transparentních vůní

V 90. letech 20. století se zelený čaj stal jedním ze symbolů nového pojetí parfumerie. Po výrazných a hutných kompozicích předchozího desetiletí přišla touha po čistotě, lehkosti a průzračnosti. Čajové akordy, často doplněné citrusy a vzdušnými květinovými molekulami, otevřely cestu takzvaným transparentním vůním, které působí nenápadně, ale osobitě. Tento styl se v parfumerii udržel dodnes.

Jak čaj pracuje v pyramidě

Čajová nota je pozoruhodně všestranná. Ve vrchních tónech osvěžuje a dodává kompozici zelenou jiskru, často ve spojení s bergamotem nebo citronem. Ve středních tónech zjemňuje květinové srdce a propojuje ho s pižmem a lehkými dřevy. V základních tónech se uplatní spíše černý a kouřový čaj, který přidává hloubku, sušenou sladkost nebo kožený a dřevitý podtón. Ať už vás láká klidná svěžest zeleného lístku, nebo tajemný kouř lapsangu, čaj dokáže v parfému vyprávět příběh o pomalém čase a soustředění.