Encyklopedie parfémových surovin: ingredience a jejich příběh – díl 10

Konvalinka – jarní zvonky, které nelze destilovat

Stačí se v květnu sklonit nad stinným lesním porostem a ucítíte ji: čistou, chladivou, trochu zelenou vůni, která jako by v sobě nesla ranní rosu. Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je drobná rostlina evropských listnatých lesů, a přesto patří ke klasickým motivům květinové parfumerie. Má jen jednu zvláštnost – její vůni nelze z květů skutečně získat.

Němý květ, který se musí složit

Parfuméři konvalinku řadí mezi takzvané němé květy. Z jejích křehkých zvonků nedává destilace vodní parou použitelný olej a ani extrakce rozpouštědly nepřináší výsledek, který by věrně zachytil to, co cítíte v lese. Konvalinková vůně se proto v parfumerii vždy skládala – nejprve z kombinací jiných přírodních látek, od přelomu 19. a 20. století především ze syntetických molekul.

Zásadní zlom přinesl hydroxycitronelal, molekula s měkkou, svěže květinovou vůní, která se začala používat na počátku 20. století. Po ní přišla řada dalších látek, jež zdůrazňují různé tváře konvalinky – jednou citronově svěží, jindy vodnatou, zelenou nebo pudrově jemnou. Některé z dříve oblíbených molekul dnes evropská pravidla omezila nebo zcela vyřadila, a tak parfuméři konvalinku stále znovu „přestavují“ z novějších stavebních kamenů. Každá konvalinka v lahvičce je tedy vlastně portrét, nikoli otisk.

Výsledný dojem je svěží, zelený a rosný, s jemně mýdlovým, téměř průzračným květinovým nádechem. V kompozici se konvalinka uplatňuje hlavně v srdci vůně, kde dodává světlo a vzdušnost i těžším květinám. Ráda se pojí s růží, jasmínem a ylang-ylang, které ji zaoblí, s bergamotem, jenž ji v úvodu rozjasní, se zelenými listy, které podtrhnou její lesní původ, a s pižmem, díky němuž její čistota na pokožce déle vydrží. Proslulý konvalinkový parfém z poloviny 50. let se dodnes uvádí jako vzor průzračné jarní květiny.

Květina pro štěstí

Ve Francii má konvalinka vlastní den. Každý rok 1. května se daruje blízkým pro štěstí a v ulicích ji tehdy nabízejí prodavači téměř na každém rohu. Traduje se, že zvyk založil v 16. století francouzský král, který dostal snítku konvalinky jako talisman a rozhodl se ji každé jaro rozdávat dámám u dvora. Konvalinka se stala symbolem jara, nových začátků i elegantní květinové parfumerie. Objevuje se také ve svatebních kyticích a podle křesťanské legendy prý vyrostla ze slz Panny Marie.

Jednu věc je dobré mít na paměti: půvabná konvalinka je jedovatá rostlina. Její kouzlo proto patří do zahrady, vázy a parfémů – nikoli do kuchyně.

Broskev – sametové ovoce nesmrtelnosti

Málokteré ovoce má tak bohatý příběh jako broskev. Její domovinou je Čína, kde se pěstuje už po tisíciletí a kde odedávna symbolizuje dlouhověkost a nesmrtelnost. Traduje se, že v zahradách bohyně Si-wang-mu zrály broskve nesmrtelnosti jen jednou za tři tisíce let a kdo z nich ochutnal, získal věčný život. Broskev se proto dodnes objevuje na čínských malbách, porcelánu i přáních k narozeninám starších lidí.

Do Evropy se dostala oklikou přes Persii. Staří Římané ji považovali za perské ovoce, a tak jí zůstalo latinské jméno Prunus persica – doslova „perská slivoň“.

Vůně, kterou nelze vylisovat

Ačkoli broskev voní už na stromě, parfuméři z ní přímo nic nezískají. Z dužiny se vonný olej v použitelném množství vyrobit nedá a olej lisovaný z pecek je sice oblíbený v kosmetice, ale ovocnou vůni nenese. Broskvový tón v parfému je proto vždy rekonstrukcí. Jejím klíčem jsou laktony – molekuly, které se přirozeně vyskytují i v samotném ovoci. Nejznámější z nich je gama-undekalakton, v parfumerii přezdívaný „aldehyd C-14“. Navzdory jménu aldehydem není – označení vzniklo na počátku 20. století a v oboru se udrželo dodnes.

Výsledná vůně je sametová, šťavnatá a krémová, s jemným nádechem kokosu a zralé meruňky. Nepůsobí kysele ani svěže jako citrusy – připomíná spíš teplou slupku ovoce prohřátého sluncem.

Ve vrchních tónech i v srdci

Broskev se uplatňuje ve vrchních tónech, kde dodává kompozici šťavnatý úvod, i v srdci, kde zakulacuje květiny a dodává jim hebkost. Slávu jí přinesly chyprové parfémy z počátku 20. století. Laktonová broskev v nich zjemňovala zemitý, mírně hořký dubový mech a vytvářela s ním kontrast, který se zapsal do dějin parfumerie. Traduje se, že slavný chyprový parfém z roku 1919 vděčí za svůj nezaměnitelný podpis právě tomuto spojení. Ovocné chypre se od té doby stalo samostatnou odnoží celé rodiny.

Ve složení vůní ji nejčastěji potkáte v těchto spojeních:

• jasmín – sdílí s broskví krémovou, smyslnou plnost a společně působí zářivě,
• růže – broskev jí ubírá na pudrovosti a přidává šťávu,
• dubový mech – klasický chyprový kontrast sametu a lesní země,
• vanilka – posouvá broskev k dezertnímu, gurmánskému vyznění,
• pižmo – prodlužuje její hebkost a dodává dojem čisté pokožky.

Pelargonie – růžová duše okenního muškátu

Když mezi prsty rozemnete list muškátu z parapetu, ucítíte zelenou, lehce kořenitou vůni. Jeho vonní příbuzní ale dokážou víc: jejich listy připomínají růži, citron i mátu zároveň. Právě tyto vonné pelargonie, v parfumerii tradičně nazývané geranium, patří k oblíbeným květinovým surovinám – přestože se z nich nedestiluje jediný okvětní lístek.

Z jižní Afriky do evropských zahrad

Domovem pelargonií je jižní Afrika, zejména kapská oblast. Do Evropy se dostaly v 17. století a rychle se staly ozdobou zahrad, skleníků i oken. Botanicky jde o rod pelargonie, nikoli o rod Geranium, česky kakost – v parfumerii se však vžil název geranium a drží se dodnes.

Ve velkém se vonné pelargonie začaly pěstovat v 19. století, nejprve ve Francii a záhy v severní Africe a na ostrově Réunion. Důvod byl prostý: jejich olej voní nápadně růžově, a přitom se získává mnohem snáz než olej z růžových květů, na jehož kilogram jsou potřeba tuny okvětních lístků. Pelargonie se tak stala spolehlivou společnicí růže – úplně ji nenahradí, ale umí ji doplnit, zjasnit a podpořit.

Esenciální olej se získává parní destilací listů a stonků. Dnes pochází většina produkce z Egypta a Číny. Réunion dal jméno odrůdě „Bourbon“ podle starého názvu ostrova; její olej bývá považován za obzvlášť jemný a sladce růžový, vyrábí se ho však už jen malé množství.

Růže se zeleným listem

Vůně pelargonie je růžová, ale ne pudrově sladká. Nese v sobě svěží tón rozemnutého listu, citrusovou jiskru a chladivý, téměř mátový závěr. Za příbuzností s růží stojí společné molekuly geraniol a citronellol, které najdete v obou surovinách. Oleje z různých oblastí se přitom liší – egyptský bývá popisován jako vyrovnaný a kulatý, čínský jako o něco ostřeji citronový.

V parfému pelargonie obvykle tvoří srdce vůně. Zvláštní místo má v aromatických vůních typu fougère, kde spolu s levandulí, dubovým mechem a kumarinem tvoří páteř kompozice – proto ji tak často ucítíte v klasických pánských parfémech. Ráda se pojí s těmito surovinami:

• růže – pelargonie ji rozjasní a dodá jí zelenou svěžest,
• levandule – spolu vytvářejí čistý, aromatický dojem,
• bergamot – zdůrazní citrusovou stránku listů,
• pačuli – přidá zemitou hloubku,
• vetiver – ukotví vůni v suchém, dřevitém základu.

Ambretové semínko – ibišek, který voní pižmem

Ibišek pižmový (Abelmoschus moschatus), dříve řazený přímo mezi ibišky, je statná tropická rostlina s velkými žlutými květy a tmavým středem. Pochází z jižní Asie a dnes se pěstuje například v Indii, Ekvádoru či na Madagaskaru. Pro parfumerii jsou však podstatné až jeho drobná šedohnědá semínka ledvinovitého tvaru, ukrytá v chlupatých tobolkách. Francouzské pojmenování ambrette, z něhož vychází i to české, odkazuje k ambře – v jejich vůni se totiž odedávna cítil teplý, měkký a lehce živočišný tón.

Cesta od semínka ke vzácnému oleji

Semínka se po sklizni suší a drtí. Olej se z nich získává parní destilací, případně extrakcí rozpouštědly nebo oxidem uhličitým. Destilací vzniká nejprve hustá voskovitá hmota, které se kvůli obsahu mastných kyselin přezdívá ambretové máslo; teprve jejím dalším čištěním vzniká jemnější absolue. Výtěžek je nízký a zpracování pracné, proto s ambretou parfuméři zacházejí uvážlivě. Hlavní zásluhu na typické vůni má ambrettolid – makrocyklický lakton, tedy molekula s velkým kruhem atomů, podobná dalším pižmovým látkám. Chemici ji dnes umějí vyrobit i synteticky a patří k ceněným pižmovým molekulám moderní parfumerie.

Jak ambreta voní? Představte si jemné, pudrově teplé pižmo, které nepůsobí těžce ani zvířecky, ale spíš jako čistá, lehce nasládlá pokožka. Do toho prosvítá ovocný tón připomínající zralou hrušku a kapku vína. V kompozici se uplatňuje v srdci a především v základu, kde vůni zaobluje, prodlužuje a dodává jí sametovou hloubku.

Rostlinná náhrada živočišného pižma

Pravé pižmo se kdysi získávalo ze žlázy samců kabara pižmového, drobného horského přežvýkavce z Asie. Bylo nesmírně vzácné, a tak se ambretové semínko nabízelo jako jeho rostlinná alternativa – v parfémech, pudrech i v kadidlech. Živočišné pižmo se dnes v parfumerii z ohledu na ochranu kabarů nepoužívá a ambreta zůstává jedním z mála přírodních zdrojů pižmové vůně. Semínka se uplatnila i mimo parfumerii: v arabském světě se jimi prý dokonce ochucovala káva.

Ambreta se ráda pojí s irisem, s nímž vytváří pudrově sametové akordy, růži dodává hřejivou smyslnost a neroli zjemňuje do pleťově měkkého oparu. Se santalovým dřevem se proplétá v krémový, dřevitě teplý základ a spolu s dalšími pižmovými tóny pomáhá vytvořit dojem „čisté kůže“, který se drží blízko těla. Pokud máte rádi parfémy, jež nekřičí, ale zůstávají s vámi celý den, je docela možné, že jste se s ambretovým semínkem už setkali, aniž byste to tušili.

Elemi – citronová pryskyřice filipínských lesů

V tropických lesích Filipín roste mohutný strom Canarium luzonicum. Patří do čeledi Burseraceae, tedy do stejné botanické rodiny jako kadidlovník a myrhovník – a stejně jako jeho slavnější příbuzní ukrývá pod kůrou vonnou pryskyřici. Sběrači kůru opatrně nařezávají a z ran pomalu vytéká lepkavá, zpočátku bělavá až nažloutlá hmota, která na vzduchu postupně tuhne. Tak vzniká elemi, pryskyřice, jejíž vůně nepůsobí těžce ani kouřově, ale překvapivě svěže.

Od pryskyřice k esenciálnímu oleji

Parfuméři pracují nejčastěji s esenciálním olejem, který se z pryskyřice získává parní destilací. Je bohatý na limonen – tutéž molekulu, kterou znáte z vůně citronové kůry – a na elemol, seskviterpenový alkohol, který vůni dodává hloubku. Vedle oleje se připravuje i resinoid, získaný extrakcí rozpouštědlem; bývá hustší, balzámovější a na pokožce se drží déle.

Vůně elemi připomíná procházku jehličnatým lesem s čerstvě rozkrojeným citronem v ruce: je svěže citronová, lehce kořenitá, s náznakem pepře a fenyklu, jehličnatá a pod tím vším měkce balzámová. Právě tahle dvojí tvář z ní dělá vítaného pomocníka. Ve vrchních tónech kompozici rozjasní a dodá jí vzdušnost, zároveň však díky pryskyřičnému podtónu vytváří most k těžším pryskyřicím v srdci. Tam, kde by samotné kadidlo nebo labdanum mohly působit zasmušile, přinese elemi světlo.

Masti, balzámy a malířské laky

Do Evropy se elemi dostávalo již před staletími a dlouho mělo své místo spíš v lékárnách než v parfumerii. Bylo součástí tradičních hojivých mastí a balzámů – podobně jako kadidlo a myrha, s nimiž sdílí původ i dlouhou historii. Uplatnění našlo také v řemeslech: přidávalo se do laků a fermeží, kterým prý dodávalo pružnost, aby po zaschnutí tolik nepraskaly, a tradičně se objevovalo i v malířství. K parfumerii si cestu našlo až později, zato s o to větším ohlasem mezi těmi, kdo hledají svěží protipól těžkých balzámů.

Ve vonných kompozicích se elemi nejraději setkává se svými pryskyřičnými příbuznými – kadidlem a myrhou – a s ambrovým labdanem. Dobře mu je i ve společnosti citrusů, jejichž svěžest podtrhne, s černým pepřem, který zvýrazní jeho kořenitou stránku, a s levandulí, s níž vytváří čistý aromatický dojem. Pokud vás při přivonění k parfému zaujme citronová jiskra, za kterou se pomalu otevírá teplý, chrámově balzámový závoj, je docela možné, že v pozadí stojí právě elemi.

Aldehydy – šumivé bublinky moderní parfumerie

Když se o vůni řekne, že šumí jako šampaňské nebo voní čistým naškrobeným prádlem, bývají za tím velmi často aldehydy. Na rozdíl od květů, pryskyřic či semen nejde o jednu konkrétní surovinu, ale o celou skupinu organických molekul. V nepatrném množství se vyskytují i v přírodě, například ve slupkách citrusů nebo v růžovém oleji. Pro parfumerii se však vyrábějí synteticky, v čisté a přesně definované podobě.

Co prozrazují čísla C-10, C-11, C-12

Parfuméři nejčastěji pracují s takzvanými mastnými alifatickými aldehydy. Označují se písmenem C a číslem, které udává počet atomů uhlíku v molekule – k nejznámějším patří C-10, C-11 a C-12. Každý má trochu jiný charakter: kratší řetězce bývají svěžejší a připomínají kůru pomeranče, delší působí voskověji a mýdlověji, takže evokují spíš žehlené prádlo nebo vosk svíčky.

Samy o sobě, v koncentrované podobě, voní aldehydy ostře, mastně a pro necvičený nos až nepříjemně. Teprve ve stopových dávkách se promění – ve vůni pak působí jako jiskřivé bublinky, které se vznášejí nad celou kompozicí. Přinášejí dojem čistého prádla, vosku, čerstvě napadaného sněhu a lehce kovového lesku. Nejvíc je cítit ve vrchních tónech, které zvedají a „otevírají“, takže parfém působí prostorněji, vzdušněji a jakoby prosvětleně. Někdy se proto říká, že aldehydy fungují jako světlo, které dopadá na ostatní suroviny.

Revoluce dvacátých let

Aldehydy se v parfumerii objevovaly už na počátku 20. století, skutečnou slávu jim ale přinesly květinově aldehydické parfémy dvacátých let. Symbolem této vlny se stal slavný parfém z roku 1921, který otevřel éru abstraktních vůní – kompozic, jež nenapodobovaly žádnou konkrétní květinu, ale vytvářely zcela nový, umělecký dojem. Traduje se historka, že za jeho výrazným šumivým charakterem stojí omyl v laboratoři: asistent prý přidal aldehydy v mnohem vyšší dávce, než bylo zamýšleno, a výsledek nakonec všechny nadchl. Zda se to skutečně tak stalo, dnes s jistotou nikdo neví, příběh však k aldehydům neodmyslitelně patří.

Oblíbení partneři aldehydů

Nejlépe vyniknou v květinových kompozicích. S růží, jasmínem a ylang-ylang vytvářejí zářivé, pudrově elegantní srdce, irisu dodají chladivou, téměř kovovou jemnost. V základu je pěkně podpoří krémové santalové dřevo a vanilka, které šumivý začátek vůně postupně zjemní a zahřejí. Pokud budete chtít aldehydy ve vůni rozpoznat, soustřeďte se na první minuty po nanesení – právě tehdy se typický dojem bublinek a čistoty projeví nejvýrazněji.