Encyklopedie parfémových surovin: ingredience a jejich příběh – díl 3

Květ pomeranče (neroli) – bílé květy hořkého pomerančovníku

Hořký pomerančovník je strom, který parfumerii dává hned několik surovin. Jeho drobné bílé květy s voskovými okvětními lístky se pěstují především ve Středomoří a v severní Africe – tradičně například v Tunisku, Maroku a Egyptě, ale také v jižní Evropě. Na jaře, kdy stromy kvetou, se květy sbírají ručně, obvykle brzy ráno, dokud jsou čerstvé a plné vůně.

Název neroli se pojí s italským městečkem Nerola. Podle legendy si vůní pomerančových květů voňavila rukavice tamní kněžna a módní zvyk se díky ní rozšířil mezi evropskou šlechtou. Jak přesně to bylo, dnes nelze s jistotou doložit, jméno se ale v parfumerii udrželo dodnes.

Z jednoho stromu a dokonce z téhož květu lze získat několik odlišných surovin. Podle způsobu zpracování rozlišujeme:

• Olej neroli – vzniká parní destilací čerstvých květů. Výtěžnost je velmi nízká, na malé množství oleje je potřeba velké množství květů, což se odráží ve vzácnosti suroviny.
• Pomerančová květová voda – vedlejší produkt destilace, tedy voda, která po oddělení oleje zůstane prosycená jemnou vůní květů. Uplatňuje se v kosmetice i v kuchyni středomořských a blízkovýchodních zemí.
• Absolut z pomerančových květů – získává se extrakcí rozpouštědlem, která zachytí i těžší vonné složky. Jeho vůně je sladší, plnější a medovější než u destilovaného oleje a víc připomíná samotný kvetoucí strom.

Jak neroli voní? Pokud si k němu přivoníte, ucítíte nejprve svěží, jasný tón s lehce hořkou a zelenou stránkou, která připomíná čerstvě utržené listy. Brzy se ale ozve medová, květinová tvář a pod ní jemně mýdlový, čistý podtón. Díky tomu působí neroli zároveň osvěžujícím i něžným dojmem. Absolut tuto květinovou a medovou část zesiluje a v kompozici sedí spíše v srdci, zatímco destilovaný olej se uplatní hlavně ve vrchních tónech.

Ze stejného stromu pochází i příbuzný petitgrain. Ten se destiluje z listů a mladých větviček, a proto voní zeleněji, dřevitěji a hořčeji, s menším podílem květinové sladkosti. Když si obě suroviny porovnáte vedle sebe, petitgrain vám připomene spíše rozemnutý list, neroli rozkvetlou větev. V parfumerii se navíc často doplňují.

Kde se s neroli setkáte? Klasickým domovem je kolínská voda, v níž tradičně tvoří lehký, svěží akord spolu s citrusy a bylinami. Neroli se dále uplatňuje v citrusových a květinových kompozicích – citrusům dodává květinovou hloubku, bílým květům naopak svěžest. Oblíbené je také ve vůních s čistým, mýdlovým charakterem, které připomínají čerstvě vyprané prádlo nebo pokožku po koupeli. Najdete ho ve vůních pro ženy, pro muže i v unisex kompozicích, a právě tato všestrannost z něj dělá jednu ze stálic parfumerie.

Levandule – bylinná duše provensálských polí

Když se řekne levandule, většině z vás se vybaví fialové řádky táhnoucí se až k obzoru. Rostlina přitom pochází z kamenitých svahů středomořských hor, kde roste planě na slunných a suchých místech. Ve velkém se dnes pěstuje hlavně ve Francii, především v Provence, a v Bulharsku, které se v posledních letech zařadilo mezi největší světové producenty levandulového oleje. Menší pěstitelské oblasti leží i v dalších zemích Evropy a Asie.

Pro parfumerii je důležité rozlišovat dvě rostliny, které si laik snadno splete:

• Pravá levandule – daří se jí spíše ve vyšších nadmořských výškách, dává menší množství oleje a její vůně je jemnější, sladší a kulatější. Ceněná je hlavně v jemné parfumerii.
• Lavandin – kříženec pravé levandule a levandule širolisté, který prospívá i v nižších a teplejších polohách. Je odolnější a z hektaru dá výrazně víc oleje, jeho vůně je ale ostřejší a kafrovější. Často se proto uplatní tam, kde je potřeba výrazná svěžest ve větším objemu, například při parfemaci mýdel a čisticích prostředků.

Levandule se sklízí v létě v době plného květu. Posekané kvetoucí laty se k destilaci vozí brzy po sklizni, někdy po krátkém zavadnutí přímo na poli. V destilačním kotli jimi prochází vodní pára, která z drobných žlázek uvolní vonné látky, a po ochlazení se olej oddělí od vody. Vedle silice se z levandule vyrábí i absolut extrakcí rozpouštědly, který voní hustěji, sladčeji a bylinněji, s nádechem sena.

Levandulový olej voní bylinně a svěže, s čistým, mírně kafrovým nádechem a lehce ovocnou nuancí. Postupně se uvolňuje jemně pudrový, téměř mýdlový dozvuk. Za svůj charakteristický dojem vděčí především látkám linalool a linalylacetát. Mnozí tuto vůni vnímají jako uklidňující, a proto se s ní často setkáte i ve vůních do bytu nebo v produktech určených na večer.

Pro pánskou parfumerii má levandule zásadní význam. Je páteří aromatické rodiny fougère, jejíž klasická stavba spojuje svěží levanduli se sladkým kumarinem a zemitou mechovou bází. Z tohoto základu vychází řada tradičních pánských vůní, od holičské klasiky po elegantní kolínské vody. Levandule v nich dodává čistotu a dojem upravenosti.

Moderní parfumerie však levanduli dávno neuzavírá do pánského šatníku. Ve spojení s vanilkou vznikají měkké, krémové kompozice, v nichž bylinná svěžest vyvažuje sladkost a dodává jí vzdušnost. S kořením, například se skořicí nebo hřebíčkem, působí levandule tepleji a v orientálních vůních vytváří zajímavý kontrast. Díky tomu ji dnes najdete v dámských i unisex parfémech – od lehkých denních vůní po večerní gurmánské kompozice. Pokud vám levandule připomíná spíš babiččinu skříň, vyzkoušejte ji právě v těchto moderních souvislostech.

Kardamom – chladivé koření indických hor

Kardamom pochází z vlhkých horských lesů jižní Indie, především z pohoří Západní Ghát, kde se jedno z tamních horských pásem podle něj dokonce nazývá Kardamomové hory. Rostlina patří do čeledi zázvorovitých a v Indii se jí odedávna přezdívá královna koření – po boku pepře, kterému náleží titul krále. Daří se jí ve stínu vyšších stromů, v teple a ve vysoké vlhkosti. Dnes se kardamom pěstuje i v dalších tropických oblastech a ve velkém také v Guatemale, která se zařadila mezi jeho největší světové producenty.

Pro parfumerii jsou důležitá drobná tmavá semena ukrytá v zelených tobolkách. Tobolky dozrávají postupně, a proto se většinou sklízejí ručně, ještě před úplným dozráním, a poté se suší. Silice se získává ze sušených semen, nejčastěji parní destilací. Stále oblíbenější je také šetrná extrakce oxidem uhličitým, která probíhá za nižších teplot. Takto získaný extrakt bývá vnímán jako věrnější vůni čerstvě rozdrcených semen a lépe si uchovává jejich svěží, živé tóny. Kvůli náročnému pěstování a ruční sklizni se kardamom obvykle řadí mezi dražší koření.

Vůně kardamomu je kořeněná, a přitom překvapivě chladivá. Kromě teplého, mírně pryskyřičného kořenitého podtónu v ní rozpoznáte náznak citrusů, osvěžující tón připomínající eukalyptus a jemnou, téměř květinovou sladkost. Chladivý dojem souvisí s látkou zvanou cineol, kterou znáte právě z eukalyptu. Díky tomu působí kardamom výrazně svěžeji než většina koření – zatímco skořice nebo hřebíček vůni zahřívají a zahušťují, kardamom ji spíše provzdušní a rozjasní.

V parfémech se kardamom objevuje nejčastěji ve vrchních tónech, kde vytváří první svěží a kořeněný dojem po nanesení. Typicky ho najdete:

• ve svěže kořeněných vůních, kde se pojí s citrusy, zázvorem nebo pepřem a dodává kompozici energii,
• v orientálních vůních, jejichž teplé, pryskyřičné a sladké tóny na začátku osvěží a odlehčí,
• v gurmánských kompozicích s kávou nebo kořeněným čajem, které připomínají vonné nápoje a sladkosti,
• v dřevitých vůních, kde dřevu dodá jasnější a vzdušnější začátek.

Spojení s kávou má dlouhou tradici – na Blízkém východě se káva často ochucuje právě kardamomem, a proto tato kombinace přirozeně zaznívá i v orientálně laděné parfumerii. Pokud vás lákají vůně, které jsou kořeněné, ale nepůsobí těžce, všímejte si ve složení právě kardamomu. Na pokožce se jeho svěží tóny projeví hlavně v prvních minutách po nanesení, poté postupně slábnou a přenechávají prostor středním a základním tónům.

Kadidlo – pryskyřičné slzy starobylé kadidlové stezky

Kadidlo, v parfumerii často označované latinským názvem olibanum, je pryskyřice stromů rodu Boswellia. Tyto nízké, často pokroucené stromy rostou na suchých kamenitých svazích a v polopouštních oblastech Ománu, Jemenu, Somálska a Etiopie, kde snášejí horko i nedostatek vody. Název olibanum se obvykle odvozuje od arabského slova pro mléko – podle bělavé šťávy, která ze stromu vytéká.

Po staletí patřilo kadidlo k vysoce ceněným komoditám starověku. Karavany ho vozily po takzvané kadidlové stezce z jihu Arabského poloostrova přes pouštní oázy až k přístavům Středomoří, odkud putovalo dál do celého antického světa. Pryskyřice se pálila v chrámech, při obřadech i v domácnostech a vůně jejího kouře se dodnes pojí s představou posvátných míst.

Sběr pryskyřice je i dnes převážně ruční práce. Sběrači opatrně nařezávají kůru stromu a z mělkých ran začne vytékat mléčná, lepkavá šťáva. Na vzduchu postupně tuhne a během několika týdnů zasychá v průsvitné kapky a hrudky, kterým se říká slzy. Jejich barva sahá od téměř bílé přes nažloutlou až po jantarovou. Nařezávání se během sezóny opakuje, stromy ale potřebují i období odpočinku – příliš intenzivní těžba je vyčerpává, a proto se o šetrném sběru kadidla v posledních letech mluví stále častěji.

Ze zaschlých slz se pro parfumerii vyrábějí dvě hlavní suroviny:

• silice – získává se parní destilací, je lehká a svěží a zachycuje především vzdušnou, citrusovou a pryskyřičnou stránku kadidla,
• resinoid – vzniká extrakcí rozpouštědlem, je hustší a tmavší a nese teplejší, balzamické a déle trvající tóny.

Pokud si kadidlovou silici přičichnete poprvé, možná vás překvapí, jak svěže začíná. V úvodu se ozývají citrusové, lehce citronové a pepřové tóny se zelenou pryskyřičnou ostrostí, která připomíná jehličí. Postupně se vůně zklidňuje a přechází do kouřových, balzamických a dřevitých odstínů s chladným, téměř minerálním nádechem. Právě tahle kombinace vyvolává asociaci se starými kamennými kostely, kde se do zdí za staletí vsákl kouř z kadidelnic.

Ve skladbě parfému může kadidlo působit v různých rovinách – jeho svěží složka oživuje vrchní tóny, zatímco pryskyřičná a kouřová stránka se uplatňuje v srdci a v základu vůně. Setkáte se s ním především v těchto typech kompozic:

• orientální vůně, kde se snoubí s kořením, balzámy a dalšími pryskyřicemi a dodává jim hloubku,
• dřevité vůně, jimž propůjčuje suchost a chladnější, vzdušnější charakter,
• kouřové kompozice inspirované obřady, ohněm nebo starými interiéry, v nichž často hraje hlavní roli,
• moderní unisex parfémy, kde v menším množství funguje jako tajemný akcent, který vůni dodá prostor a nečekanou hloubku.

Kadidlo v kompozicích často doprovází příbuzná myrha nebo labdanum. Pokud máte rádi vůně, které působí klidně, meditativně a zároveň čistě, vyplatí se jeho pryskyřičnému podpisu věnovat pozornost.

Vetiver – kořeny, které voní zemí

Většina vonných surovin pochází z květů, plodů, listů nebo kůry. Vetiver je výjimka: tato vysoká tropická tráva ukrývá své bohatství pod zemí. Voní její husté, spletité kořeny, které mohou sahat do hloubky několika metrů. Rostlina pochází z Indie a pro parfumerii se dnes pěstuje hlavně na Haiti, na indonéské Jávě a v Indii. Díky mohutnému kořenovému systému se vetiver v řadě zemí vysazuje také jako přirozená ochrana svahů proti erozi.

V Indii, kde se vetiveru říká khus, mají jeho kořeny dlouhou tradici. Pletou se z nich rohože a závěsy, které se v horkých dnech kropí vodou – vzduch, který jimi proudí, se ochlazuje a zároveň jemně provoní celou místnost. Právě tahle zemitá, uklidňující vůně dělá z vetiveru tak ceněnou parfémovou surovinu.

Cesta od trsu trávy k vonné silici je pracná. Rostliny obvykle rostou zhruba rok až dva, než kořeny dostatečně zesílí. Pak se trsy vykopávají, kořeny se oddělí od nadzemní části, důkladně se perou, aby se zbavily hlíny, a nechávají se uschnout. Před zpracováním se zpravidla nasekají a někdy se ještě namáčejí ve vodě. Samotná parní destilace je u vetiveru mimořádně zdlouhavá a trvá dlouhé hodiny – vonné látky v kořenech jsou těžké a málo těkavé, takže je pára uvolňuje jen pozvolna. Výsledkem je hustý olej jantarové až tmavě hnědé barvy, který podle zkušeností parfumérů s časem ještě zakulacuje.

Vůně vetiveru je zemitá, dřevitá a kouřová. Připomíná vlhkou hlínu po dešti, čerstvě vykopané kořeny nebo suchou trávu a podle původu v ní lze zachytit i tóny ořechů, jemnou nahořklost nebo překvapivě svěží nádech připomínající grapefruit. Jednotlivé provenience se přitom znatelně liší:

• Haitský vetiver bývá světlejší a čistší, se svěžejším, mírně citrusovým a ořechovým charakterem. Parfuméři si ho cení pro jeho jemnost a eleganci.
• Jávský vetiver je tmavší, hutnější a výrazně kouřovější, někdy s nádechem kůže či opálené dřeviny. Uplatní se tam, kde má vůně působit temněji a syrověji.

Ze silice se navíc připravují i rafinované deriváty, například vetiverylacetát, který si zachovává dřevitý charakter, ale působí uhlazeněji a méně zemitě.

V parfémech hraje vetiver především roli základní noty. Ukotvuje kompozici, prodlužuje výdrž vůně a dodává jí suchou, dřevitou hloubku. Proto patří k tradičním pilířům pánských dřevitých parfémů, kde se často setkává s kořením, tabákem nebo dalšími dřevitými tóny. Stále častěji se ale objevuje i ve svěžích citrusových a unisex vůních: pod jasnými tóny citronu či grapefruitu vytváří zemitý protipól, díky kterému svěžest nepůsobí ploše a na pokožce vydrží déle. Pokud v popisu základních tónů narazíte na vetiver, můžete čekat suchý, zemitý dojezd, který se na pokožce rozvíjí ještě dlouho po odeznění vrchních tónů.

Dubový mech – lišejník, na kterém stojí chypre

Navzdory svému jménu není dubový mech mech, ale lišejník – soužití houby a řasy, které vytváří šedozelené, jemně rozvětvené stélky. Nejčastěji porůstá kůru dubů, objevit ho však můžete i na jiných listnatých stromech. Pro parfumerii se tradičně sbírá v lesích Balkánu, ve Francii a v severní Africe, zejména v Maroku. Příbuzný lišejník, který roste na kůře jehličnanů, se označuje jako stromový mech a voní o něco pryskyřičněji.

Sběr probíhá ručně: sběrači lišejník opatrně sloupávají z kmenů a větví a poté ho nechávají důkladně vyschnout. Usušený materiál se může nějaký čas skladovat, protože jeho vůně odležením spíše získává na plnosti. Samotné zpracování pak probíhá ve dvou krocích:

1. Extrakce rozpouštědlem – suchý lišejník se louží v těkavém rozpouštědle, které z něj vyváže vonné i voskovité látky. Po odpaření rozpouštědla zůstane hustý, voskovitý koncentrát, v parfumerii označovaný jako konkreta.
2. Čištění alkoholem – konkreta se promývá alkoholem, který rozpustí vonnou složku, zatímco vosky se oddělí. Po odstranění alkoholu vznikne absolut – tmavá, velmi hustá a vydatná surovina, které v kompozici obvykle stačí jen malé množství.

Proč se dnes používají upravené verze. Přírodní dubový mech obsahuje několik látek, které mohou u citlivých lidí vyvolat alergickou reakci na kůži; nejčastěji se zmiňují atranol a chloratranol. Pravidla pro bezpečnost kosmetiky a parfémů proto jejich přítomnost v hotových výrobcích výrazně omezují a regulováno je i celkové množství dubového mechu v kompozicích. Parfuméři z toho důvodu pracují se speciálně upravenými extrakty, z nichž se problematické složky z velké části odstraňují, a přírodní surovinu často doplňují syntetickými látkami s podobným charakterem. Řada klasických vůní byla kvůli tomu v průběhu let přepracována – jejich ráz zůstává podobný, některé nuance se však mohou lišit.

Vůně dubového mechu je hutná a tmavá. Připomíná vlhký les po dešti, rozdrcenou kůru, zeminu a lesní podrost. Pod touto zelenou, mírně nahořklou vrstvou se skrývá lehce slaný, téměř mořský nádech, jemně kožový podtón a zvláštní inkoustová suchost. V kompozici se projevuje především v základních tónech, kde dlouho přetrvává a působí jako pevné podloží, na kterém ostatní suroviny vyniknou.

Základní kámen rodiny chypre. Vůně typu chypre, pojmenované podle francouzského názvu ostrova Kypr, stojí na kontrastu svěžího citrusového otevření, typicky bergamotu, a tmavé zemité báze, v níž hraje hlavní roli právě dubový mech, často ve spojení s pryskyřičným labdanem a pačuli. Bez něj by tato rodina ztratila svou typickou zelenou hloubku a elegantní, trochu odměřený charakter. Z klasického schématu se postupně odvodily květinové, ovocné i kožené varianty chypre.

Opora klasických fougère. Dubový mech má své místo také v aromatických vůních typu fougère, kde spolu s levandulí a sladkým kumarinovým tónem dotváří typický „kapradinový“ dojem. Dodává jim zemitost a stabilitu, díky nimž svěží bylinné tóny nevyprchají příliš rychle. Obecně platí, že i v nevelkém množství dokáže vůni zakotvit, dodat jí zelený stín a propojit vrchní tóny se základem, a proto ho parfuméři využívají také v dřevitých či kožených kompozicích.