Encyklopedie parfémových surovin: ingredience a jejich příběh – díl 4

Ylang-ylang – zlatý květ Komorských ostrovů

Ylang-ylang je květ tropického stromu kanangy vonné (Cananga odorata), který přirozeně roste v jihovýchodní Asii – od Filipín po Indonésii. Jeho jméno se nejčastěji odvozuje z filipínského jazyka tagalog a volně se překládá jako „květ květů“. Pro parfumerii se dnes pěstuje hlavně na Komorských ostrovech a na Madagaskaru, kam se strom rozšířil na přelomu 19. a 20. století. Právě ostrovy v Indickém oceánu dnes dodávají většinu oleje, se kterým parfuméři pracují.

Stromy se na plantážích pravidelně zkracují, aby květy zůstaly na dosah ruky. Dlouhé, mírně zvlněné okvětní lístky jsou zpočátku zelené a teprve postupně zežloutnou. Sběrači proto vybírají jen plně zralé, sytě žluté květy, nejlépe časně ráno, kdy je jejich vůně nejintenzivnější – odtud i přezdívka zlatý květ.

Esenciální olej se získává destilací vodní parou, která u ylang-ylang probíhá neobvykle dlouho, i kolem dvaceti hodin. Olej se přitom neodebírá najednou, ale v několika časových úsecích. Každá frakce má jiné složení a jiný charakter vůně:

• Extra – první, nejkratší část destilace. Je nejjemnější, nejsvěžejší a nejvíc květinová, proto ji parfuméři cení nejvýš.
• Frakce I a II – postupně plnější, sladší a kulatější, s ubývající svěžestí.
• Frakce III – poslední a nejtěžší část s výraznějším kořenitým a dřevitým nádechem. Uplatní se hlavně tam, kde má vůně dlouho vydržet.

Vedle toho existuje takzvaná kompletní jakost, kdy destilace proběhne bez přerušení a výsledný olej obsahuje všechny složky dohromady. Kromě destilátu se pro parfumerii vyrábí také absolue, získávané extrakcí rozpouštědly.

Vůně ylang-ylang je krémová, sladká a výrazně květinová, s nádechem připomínajícím jasmín. Pod povrchem se ozývá ovocný, mírně banánový tón, lehce kořenitá stopa evokující hřebíček a v těžších frakcích i medový či balzámový podtext. Ve vysoké koncentraci může působit až omamně, v malé dávce naopak dodá kompozici sametovou plnost a teplo.

Díky této povaze je ylang-ylang častou součástí několika typů akordů:

• Květinové bukety – propojuje růži, jasmín či konvalinku a dodává jim hladkost, takže kytice působí jako jeden celek.
• Bílé květy – podtrhuje krémovost a smyslnost ostatních bílých květů a zjemňuje jejich ostřejší, zelené tóny.
• Orientální akordy – s vanilkou, benzoem nebo santalovým dřevem vytváří teplé, kulaté srdce kompozice.
• Slunečné akordy – spolu s kokosovými a mléčnými tóny navozuje dojem prohřáté pokožky a dovolené u moře.

Ať už ho v kompozici vnímáte jako hlavní hvězdu, nebo jen jako tichého pomocníka, prozradí se typickou krémovou sladkostí, kterou si po prvním seznámení snadno zapamatujete. Na testovacím proužku i na pokožce se vyplatí nechat vůni chvíli rozvinout – nejvíc ze svého charakteru ukáže až v srdci parfému.

Tuberóza – opojná královna noci

Tuberóza (Polianthes tuberosa) je vytrvalá rostlina s hlízou a dlouhým stvolem, na kterém se postupně rozvíjejí voskově bílé trubkovité květy. Pochází z Mexika, kde ji znali už Aztékové, a do Evropy se dostala v 16. století díky španělským mořeplavcům. Později se pěstovala i v okolí francouzského Grasse, dnes však surovina pro parfumerii pochází především z Indie. Tam se jí říká rajnigandha, tedy „vůně noci“ – a právě po setmění se její vůně šíří nejintenzivněji.

Tuberóza patří ke květům, které se zpracovávají obtížně. Její vůně je křehká a vysoké teploty by ji změnily, proto se klasickou destilací vodní parou téměř nezískává.

Po staletí se k zachycení vůně používala metoda enfleurage. Čerstvě utržené květy se rozkládaly na skleněné desky potřené tenkou vrstvou vyčištěného tuku, který z nich pozvolna přijímal vonné látky. Tuberóza se pro tento postup hodila mimořádně dobře, protože i po utržení ještě řadu hodin vůni dál vytváří. Květy se denně vyměňovaly, dokud nebyl tuk nasycený, a vzniklá voňavá pomáda se pak promývala alkoholem. Metoda byla nesmírně pracná, a proto se dnes uplatňuje jen výjimečně.

Současná parfumerie sází na extrakci rozpouštědlem. Květy se zalijí těkavým rozpouštědlem, které z nich vyplaví vonné látky spolu s přírodními vosky. Po jeho odpaření zůstane hustá vosková hmota označovaná jako concrete neboli koncentrát. Ta se dále zpracovává alkoholem, vymrazuje a filtruje, aby se oddělily vosky. Po odpaření alkoholu vzniká absolutní výtažek – hustá tekutina, která nese velmi věrný otisk vůně živého květu. Na malé množství absolutu je potřeba obrovské množství ručně sbíraných květů, a tuberóza proto patří mezi vzácné a vysoce ceněné květinové suroviny.

Kdo si k tuberóze přivoní poprvé, bývá zaskočen její silou. Vůně je opojná, smyslná a velmi plná, s několika vrstvami, které se odhalují postupně:

• máslově krémový dojem, hladký a téměř hmatatelný,
• náznak kokosu a sladkého mléka, spojovaný s přirozeně obsaženými laktony,
• zelené tóny připomínající čerstvě nalomený stonek,
• lehce kafrový chladivý podtón, který vůni dodává zvláštní napětí,
• v pozadí jemně medové a kořenité nuance.

Spolu s jasmínem a pomerančovým květem je tuberóza jedním z pilířů bílých květinových akordů – skupiny vůní, které spojuje krémová plnost a smyslnost. Parfuméři ji využívají v srdci kompozice, kde dodává objem a svůdnost, a často také ke skládání vůní květů, z nichž se vonný výtažek získat nedá, například gardénie. Ve vonné pyramidě se tak tuberóza objevuje především jako střední tón, jehož stopa se ale táhne až do báze.

Samotná tuberóza by snadno přehlušila vše ostatní, proto ji parfuméři pečlivě krotí. Dávkují ji střídmě, její sladkost vyvažují svěžími citrusy nebo zelenými tóny a kafrovou ostrost zjemňují pižmem, vanilkou či měkkými dřevitými bázemi. Vedle přírodního absolutu sahají také po syntetických rekonstrukcích, které zdůrazní jen vybrané odstíny květu – třeba jeho krémovost bez těžkého, téměř omamného podtónu. Pokud vás tuberóza zajímá, vyzkoušejte ji nejprve na kůži a dejte jí čas: v prvních minutách působí nejintenzivněji a teprve postupně se rozvine do hřejivé, sametové květinové stopy.

Skořice – hřejivé koření ze stromové kůry

Skořici poznáte i se zavřenýma očima. Připomíná vánoční pečivo, svařené víno i orientální tržiště, v parfumerii se však chová mnohem rafinovaněji, než by napovídala zkušenost z kuchyně. Pod jedním slovem se navíc skrývají dvě rostliny a dvě odlišné suroviny.

Pravá skořice (Cinnamomum verum, dříve označovaná jako cejlonská) pochází ze Srí Lanky, kde se pěstuje po staletí. Stromy se pravidelně seřezávají, aby vyháněly mladé výhony, z nichž se loupe tenká vnitřní kůra; při sušení se stáčí do křehkých svitků. Její příbuzná kasie (Cinnamomum cassia) se pěstuje hlavně v Číně a v dalších zemích jihovýchodní Asie. Má silnější, tvrdší kůru a vůni hrubší, přímočařejší a méně jemnou. Parfuméři využívají obě – pravou skořici spíše do jemnějších kompozic, kasii tam, kde je potřeba výraznější teplý akcent.

Kůra, nebo list? Esenciální olej se ze skořicovníku získává destilací vodní parou, a to ze dvou částí stromu. Výsledky se liší natolik, že se s nimi pracuje jako se samostatnými surovinami:

• Olej z kůry je sladký, teplý a plný, s typickým „pečeným“ skořicovým tónem. Jeho hlavní složkou je skořicový aldehyd, který za tímto charakterem stojí.
• Olej z listů voní ostřeji a sušeji a výrazně připomíná hřebíček. Není to náhoda – převládá v něm eugenol, tedy stejná látka, která dominuje i hřebíčkovému oleji.

Olej z listů vzniká ve větším množství a hodí se tam, kde stačí obecně kořenitý tón. Olej z kůry je vzácnější a ceněný pro svou sladkost a hloubku.

Jak skořice voní. Její vůně je teplá, nasládlá a kořenitá, s lehce pálivým okrajem, který kompozici dodává energii. Na kůži působí hřejivě a přirozeně evokuje pohodlí a domov. Ve vyšší koncentraci ale dokáže být dominantní až ostrá, proto se v parfémech objevuje spíš jako koření než jako hlavní hrdinka.

Proč se dávkuje opatrně. Skořicový aldehyd i eugenol patří mezi známé alergeny. Evropská kosmetická legislativa vyžaduje jejich uvedení ve složení, jakmile obsah překročí stanovenou mez, a standardy mezinárodní parfumerní asociace navíc omezují, kolik jich smí hotový výrobek obsahovat. Parfuméři tak se skořicí zacházejí jako se silným kořením v kuchyni – stačí málo a vše je třeba pečlivě vyvážit. Pokud máte citlivou pokožku, vyplatí se složení parfému sledovat.

Místo v akordech. Skořice je všestranná a najdete ji ve třech hlavních typech kompozic:

• Orientální vůně – tvoří most mezi kořením a teplou bází. Ráda se pojí s vanilkou, ambrovými tóny a pryskyřicemi a v klasické dvojici s pomerančem dodává kompozici zářivost.
• Gurmánské vůně – s vanilkou, karamelem nebo tonkou připomíná sladké pečivo, kořenitost ale sladkost zjemňuje a dává jí strukturu, takže vůně nesklouzne do přeslazenosti.
• Kořenité akordy – vedle hřebíčku, kardamomu nebo muškátového oříšku vytváří sametové, hřejivé koření, které se objevuje v dámských, pánských i unisex parfémech.

Ve vonné pyramidě se skořice obvykle ozve mezi vrchními a středními tóny a postupně se propojí se základem. Pokud při zkoušení parfému ucítíte hřejivý, lehce nasládlý závan připomínající zimní pečení, je dost možné, že za ním stojí právě ona.

Černý pepř – jiskra vrchních tónů

Pepř znáte především z kuchyně, v parfumerii však ukazuje úplně jinou tvář. Pepřovník černý je popínavá liána, která pochází z Malabarského pobřeží na jihozápadě Indie. Po staletí patřil k vysoce ceněnému zboží námořního obchodu s kořením a dnes se pěstuje také na Madagaskaru, ve Vietnamu či v Indonésii. Pro černý pepř se plody sklízejí ještě nezralé a suší se, dokud jejich slupka nezčerná a nezvrásní.

Pro parfumerii se sušené plody nejprve nahrubo rozdrtí a poté se zpracovávají dvěma hlavními způsoby. Tradiční je destilace vodní parou: pára prochází drceným pepřem, unáší z něj těkavé vonné látky a po ochlazení se z kondenzátu oddělí éterický olej. Druhou cestou je extrakce oxidem uhličitým (CO₂). Plyn se pod vysokým tlakem převede do stavu, v němž se chová jako rozpouštědlo, a vonné složky vyluhuje šetrně a při nízké teplotě. Výsledný extrakt bývá plnější a teplejší a věrněji připomíná vůni čerstvě rozdrceného zrnka, zatímco destilovaný olej působí lehčeji a svěžeji.

Proč pepř v parfému nepálí? Za palčivost, kterou znáte z jídla, odpovídá hlavně piperin – látka, která se téměř nevypařuje, a nos ji proto ve vůni nezachytí. Do éterického oleje přecházejí především terpeny, například karyofylen, limonen, pinen či sabinen. Díky nim voní pepř suše, svěže a dřevitě, s lehce citrusovým nádechem a typickým jiskřivým, až šumivým efektem. Na kůži tak nepůsobí ostře ani dráždivě, spíše vnáší do kompozice energii a kontrast.

Protože se jeho vonné složky rychle odpařují, uplatňuje se černý pepř hlavně ve vrchních tónech, tedy v první fázi po nanesení parfému. Nejčastěji ho najdete v těchto typech kompozic:

• Svěže kořenité – ve spojení s bergamotem, grapefruitem nebo zázvorem vytváří živý úvod a citrusům dodává suchý, kořenitý rozměr.
• Dřevité – vedle cedru, vetiveru či pačuli zdůrazňuje suchost dřev a propojuje svěží začátek s hlubší bází.
• Aromatické (fougère) – s levandulí, rozmarýnem a geránií dodává klasické kapradinové stavbě vzdušnější a modernější nádech.

Pepřová jiskra během prvních desítek minut slábne, dřevitý tón karyofylenu však může přetrvat až do srdce vůně. A pokud v popisu parfému narazíte vedle černého pepře také na růžový pepř, jde o plody jiné rostliny – s pepřovníkem černým není příbuzný a voní ovocněji a jemněji.

Labdanum – pryskyřice středomořského cistu

Labdanum je lepkavá, tmavě hnědá pryskyřice, kterou vylučuje cist ladanový (Cistus ladanifer) – nevysoký stálezelený keř s bílými květy, jejichž okvětní lístky připomínají zmačkaný hedvábný papír. Cisty rostou na suchých a slunných svazích po celém Středomoří, pro parfumerii má však dnes rozhodující význam Španělsko, kde se sklízí převážná část světové produkce. V letním horku pokrývá listy a mladé větvičky vonný lepkavý povlak, který rostlinu pomáhá chránit před vysycháním.

Příběh labdana sahá hluboko do starověku. Už antičtí autoři popisovali, jak se pryskyřice zachytává ve srsti a vousech koz, které se mezi keři pásly. Pastevci pak slepené chomáče vyčesávali a hmotu z nich oddělovali. Na Krétě se po staletí používal zvláštní nástroj připomínající bič či hrábě s řadou kožených řemínků. Sběrači jím přejížděli po keřích, pryskyřice ulpěla na řemíncích a z nich se pak seškrabovala. Tento pracný ruční způsob se na ostrově v malém udržel až do nedávné doby, dnes je však spíše připomínkou tradice než zdrojem suroviny.

Současná výroba je mnohem méně romantická. Ve Španělsku se sklízejí celé větvičky cistu a vyvařují se ve vodě, do níž se často přidává zásada. Pryskyřice se tak uvolní a po dalším zpracování se oddělí jako surová guma. Z ní pak vzniká několik parfumerských materiálů:

• resinoid – hustý, tmavý výtažek získaný extrakcí rozpouštědlem, typická surovina do základních tónů,
• absolutní výtažek – připravuje se dalším zpracováním resinoidu alkoholem, je čistší, jemnější a lépe se mísí s ostatními složkami,
• cistová silice – získává se parní destilací listů a větviček a voní svěžeji, bylinněji a lehce kořenitě.

Vůně labdana je balzamická, hřejivá a hutná. Najdete v ní tóny medu, sušeného ovoce, tabáku a pryskyřice, ale také kožovitý, mírně živočišný podtón, který může připomínat teplou kůži nebo vlnu. Právě tato „zvířecí“ vrstva z labdana dělá rostlinnou surovinu, která dokáže dodat kompozici smyslnou hloubku bez použití živočišných materiálů. Patří jednoznačně do báze – vyvíjí se pomalu, drží se dlouho a pomáhá ukotvit prchavější složky vůně.

V parfumerii je labdanum páteří takzvaného ambrového akordu. Pozor na záměnu: „ambrovou“ vůní se tu nemyslí jedna konkrétní surovina, ale hřejivý, nasládlý a pryskyřičný akord. Jeho klasický základ tvoří spojení labdana s vanilkou, často doplněné benzoem nebo dalšími balzámy. Labdanum přináší tmavost a hloubku, vanilka sladkost a zaoblenost. Tento akord stojí v jádru mnoha orientálních vůní.

Stejně nepostradatelné je labdanum v klasické struktuře chypre. Ta stojí na kontrastu svěží bergamotové vrchní části a tmavé báze z dubového mechu, pačuli a právě labdana. Labdanum dává základu teplo a sametovou plnost, díky nimž se svěží a mechová složka propojí v jeden celek. Protože se dubový mech dnes kvůli regulacím používá jen v omezené míře nebo v upravené podobě, nese labdanum v moderních chypre kompozicích o to větší díl práce.

Pokud chcete labdanum ve vůni poznat, hledejte ho v popisech základních tónů u orientálních a chypre parfémů. Na kůži se obvykle projeví až po delší době, kdy vyprchají vrchní tóny – a pak vydrží teplým, medově kožovitým dozvukem i několik hodin.

Myrha – hořká pryskyřice starověku

Málokterá parfémová surovina nese tolik historie jako myrha. Jde o aromatickou pryskyřici keřů a nízkých stromů rodu Commiphora, které rostou v suché, kamenité krajině Afrického rohu a jihu Arabského poloostrova – v oblastech dnešního Somálska, Etiopie, Jemenu či Ománu. Už samotný název napovídá, co od ní čekat: odvozuje se ze semitského kořene murr, který znamená „hořký“.

Sběrači nařezávají kůru stromu a z ran pomalu vytéká světlá, mléčná šťáva. Na vzduchu během několika týdnů tuhne v nepravidelné kapky, takzvané slzy, jejichž barva se mění od zlatavé po červenohnědou. Myrha přitom není čistá pryskyřice, ale přirozená směs pryskyřice, gumy a silice, což ovlivňuje i to, jak se dnes zpracovává.

Ve starověkém Egyptě patřila myrha k nejcennějším obchodním komoditám. Výpravy do bájné země Punt, kterou historici hledají právě na pobřeží Afrického rohu, ji přivážely spolu s kadidlem pro chrámy. Pálila se jako vykuřovadlo, byla součástí vonné směsi kyfi a uplatnila se i při balzamování zemřelých. Z Egypta se dostala do Řecka a Říma, kde vonila v mastech a olejích. Do evropské kulturní paměti se nejpevněji zapsala jako jeden ze tří darů, které podle evangelia přinesli tři králové novorozenému Ježíši – vedle zlata a kadidla.

Dnešní parfumerie pracuje s myrhou ve dvou základních podobách:

• Silice se získává destilací vodní parou. Je lehčí a průzračnější a zachycuje především jasnější, kořenitě pryskyřičné tóny.
• Resinoid vzniká extrakcí rozpouštědlem, typicky lihem. Je hustší a tmavší, zachovává plnější, balzamický a hořký charakter suroviny a zároveň dobře poutá ostatní složky kompozice.

Vůně myrhy je hořká, balzamická a teplá, ale zdaleka ne sladká. Pod pryskyřičným jádrem se skrývá kouřový podtón, zemitý až lehce houbový nádech a suchá, téměř léčivá stopa, která může připomínat staré lékárny nebo ztichlé kostelní lodě. Někomu se v ní vybaví i jemný náznak lékořice. Na rozdíl od kadidla nemá citrusovou svěžest – je tišší, introvertnější a vážnější. Příbuznou surovinou je opoponax, kterému se někdy říká sladká myrha; pochází z jiného druhu stejného rodu a voní měkčeji a sladčeji.

V kompozicích se myrha uplatňuje hlavně v základních tónech, kde dlouho přetrvává a dodává vůni hloubku. Najdete ji především v těchto akordech:

• Orientální – v kombinaci s vanilkou, ambrou, tonkou nebo kořením tlumí sladkost a dodává jí vážnější, hořce balzamický rozměr.
• Kadidlové – spolu s olibanem vytváří chrámovou, kouřovou atmosféru, ve které myrha zastupuje temnější a hořčí polohu.
• Kožené – s pryskyřicemi, dřevy a tabákovými tóny podtrhuje suchý, mírně kouřový charakter kůže.

Pokud chcete myrhu v parfému rozpoznat, věnujte pozornost tomu, jak vůně na pokožce doznívá po několika hodinách. Právě tehdy se z teplé báze vynoří její charakteristická hořkost, která celé kompozici dodává pocit starobylosti a klidu.