Riiffs Freeze in Flames: led a plameny rozzářily Varšavu
Paříž po Velké válce: nová žena hledá novou vůni
Představte si Paříž na začátku dvacátých let 20. století. Město se vzpamatovává z první světové války, kavárny na Montparnassu se plní malíři, spisovateli a hudebníky a do nočních podniků proniká rytmus jazzu. Válka přitom nezměnila jen politickou mapu Evropy, ale i každodenní život žen. Během válečných let mnohé z nich pracovaly v továrnách, kancelářích či nemocnicích, zvykly si na samostatnost i praktičtější oblečení a k dřívějším zvyklostem se už vracet nechtěly.
Móda na tuto proměnu reaguje rychle. Šněrovací korzety mizí ze šatníků, sukně se zkracují, siluety se uvolňují a mnoho žen si nechává ostříhat vlasy na krátké mikádo. Moderní, sebevědomá a pohyblivá žena dostává ve Francii přezdívku la garçonne – podle stejnojmenného románu z roku 1922, který tehdy vyvolal skandál i vlnu obdivu.
Jednou z osobností, které tento nový styl dokázaly vystihnout a obléknout, byla Gabrielle Chanel, přezdívaná Coco. Její modely z pružného úpletu, jednoduché střihy a důraz na pohodlí působily vedle bohatě zdobených šatů předválečné éry jako závan čerstvého vzduchu. Chanel ale cítila, že k úplné proměně ženského stylu chybí ještě jeden prvek – vůně, která by k nové ženě opravdu patřila.
Tehdejší parfémy se většinou točily kolem jediné květiny. Dámy voněly růží, fialkou, konvalinkou nebo gardénií a od parfému se čekalo, že bude co nejvěrněji připomínat záhon či kytici. Chanel podle tradice toužila po něčem jiném: po parfému, který by nepůsobil jako napodobenina jedné květiny, ale jako záměrně vytvořená kompozice – abstraktní, moderní a stejně nezaměnitelná jako její šaty.
Že je něco takového vůbec možné, naznačil vývoj, kterému jsme se věnovali v předchozím díle. Syntetické molekuly, které chemici na přelomu 19. a 20. století začali vyrábět v laboratořích, ukázaly, že vůně nemusí jen kopírovat přírodu. Parfuméři najednou měli k dispozici tóny, které v žádné zahradě nenajdete, a mohli s nimi skládat odvážnější kompozice než kdykoli předtím.
V tomto díle vás proto čeká příběh, ve kterém se potkají tři zdánlivě vzdálené světy: módní dům, který chtěl ženám nabídnout víc než jen oblečení, parfumér s ruskou minulostí, jenž se řemeslu vyučil v Moskvě, a laboratorní látky zvané aldehydy. Z jejich setkání vznikl parfém, který se stal symbolem celé epochy a o kterém se mluví dodnes.
Couturiéři objevují parfém: Poiret, Lanvin, Patou
Ještě na začátku 20. století byly parfémy doménou specializovaných parfumérských domů a lékárníků. Módní návrháři šili šaty, parfuméři míchali vůně – a obě řemesla se potkávala spíš na toaletním stolku zákaznice než v jednom ateliéru. Během několika let se ale tato hranice začala rozpouštět a parfém se stal přirozenou součástí módní značky.
Paul Poiret patří k prvním couturiérům, kteří tuto příležitost rozpoznali. Už v roce 1911 založil parfémovou řadu Les Parfums de Rosine, pojmenovanou podle tradice po jedné ze svých dcer. Poiret chápal vůni jako prodloužení svých modelů: stejně jako jeho šaty osvobozovaly ženy od korzetu, měly i jeho parfémy dotvářet celkový dojem, náladu a styl. Ateliér, látky, interiér obchodu, flakon i vůně tak tvořily jeden svět, do kterého zákaznice vstupovala.
Ve dvacátých letech jdou podobnou cestou i další módní domy. Jeanne Lanvin představila v roce 1927 parfém Arpège. Traduje se, že název inspirovala hra na klavír její dcery Marguerite – slovo arpège ostatně označuje rozložený akord. Kulatý černý flakon se zlatým motivem matky a dcery, který se stal i znakem módního domu, ukázal, jak úzce může parfém navazovat na vizuální identitu značky.
Jean Patou, couturiér spojovaný se sportovní elegancí a moderním šatníkem aktivní ženy, uvedl v roce 1930 parfém Joy. Přišel v době hospodářské krize, a přesto – nebo možná právě proto – sázel na bohatou květinovou kompozici postavenou na jasmínu a růži. Podle tradovaného výkladu měl připomenout, že i v těžkých časech má smysl dopřát si kousek luxusu. Joy se brzy zařadil mezi nejznámější parfémy své doby.
Co měly tyto příběhy společného? Hlavní myšlenku epochy lze shrnout jednoduše:
- Jméno módního domu na flakonu dává parfému identitu. Vůně už není anonymní směsí, ale nese příběh, styl a pověst konkrétního návrháře.
- Parfém zpřístupňuje značku. Zákaznice, která si šaty z ateliéru nekoupí, si může pořídit flakon a nosit tak kousek značky každý den.
- Móda a vůně se navzájem posilují. Úspěšný parfém šíří jméno návrháře daleko za hranice salonu a přehlídky, zatímco prestiž ateliéru dodává parfému lesk.
Právě tento model – couturiér, který podepisuje i parfém – se ve dvacátých letech rychle ujal a vydržel dodnes. Když v parfumerii vybíráte parfém s logem módního domu, navazujete na tradici, kterou tito průkopníci položili zhruba před sto lety. Aby ale nová vůně skutečně zaujala, potřebovala kromě slavného jména i odvážnou kompozici – a tou se v příběhu dvacátých let stávají aldehydy.
Ernest Beaux a aldehydy: jiskra nové vůně
Za jednou z nejslavnějších vůní dvacátého století nestojí pařížský salon, ale moskevská laboratoř. Ernest Beaux se narodil roku 1881 v Moskvě do rodiny francouzského původu a parfumerské řemeslo se učil ve firmě Rallet. Ta patřila k předním ruským výrobcům mýdel, pudrů a parfémů a dodávala své zboží i carskému dvoru. Beaux zde prošel praxí od výroby až po tvorbu vlastních kompozic a před první světovou válkou už patřil k uznávaným parfumérům firmy.
Revoluce v roce 1917 jeho ruskou kariéru ukončila. Beaux se po válečných letech usadil ve Francii a pokračoval v práci v provozu, který měla firma Rallet nedaleko Grasse, tedy v kraji, který byl tehdy srdcem evropské výroby vonných surovin. Přinesl si s sebou zkušenosti z dvorské parfumerie i zálibu v látkách, které tehdy teprve hledaly své místo – v syntetických molekulách.
Co jsou aldehydy
Aldehydy jsou skupina organických sloučenin, které chemici umějí vyrábět synteticky a které se v malém množství vyskytují i v přírodě, například ve slupkách citrusů. V parfumerii se nejčastěji používají takzvané alifatické aldehydy s delším uhlíkatým řetězcem. Samy o sobě voní zvláštně a pro mnoho lidí nečekaně:
- čistotou čerstvě vypraného prádla a mýdlové pěny,
- voskem a zhasnutou svíčkou,
- kovovým chladem, který někdo přirovnává k vůni mrazivého vzduchu,
- u některých druhů i lehce citrusovým nebo pomerančovým tónem.
V kompozici ale nehrají roli samostatné vůně. Fungují spíš jako zesilovač a rozprašovač: dodávají vrchním tónům jiskru, prosvětlují těžší květinové srdce a celé kompozici dávají vzdušnost, jako by vůně kolem pokožky šuměla. Díky nim působí i bohatá kytice méně sladce a víc abstraktně.
Ne první, ale nejodvážnější
Je dobré uvést na pravou míru častou představu, že aldehydy „objevil“ právě Beaux. Parfuméři s nimi pracovali už před ním a v několika kompozicích z let před první světovou válkou je lze vystopovat. Šlo však většinou o drobné dávky, které měly vůni jen jemně oživit. Beauxův přínos spočíval v odvaze použít je v nezvykle výrazném množství, takže se z nenápadné přísady stal jeden z hlavních charakterových prvků vůně.
Legenda o předávkování
S touto odvahou je spojen i příběh, který se v parfumerii traduje dodnes. Podle něj měl jeden z Beauxových asistentů při míchání vzorku omylem přidat mnohem více aldehydů, než předepisovala receptura, a výsledek prý parfuméra natolik zaujal, že se rozhodl v tomto směru pokračovat. Žádný spolehlivý dobový doklad tuto verzi nepotvrzuje a mnozí znalci ji považují spíš za pěknou anekdotu. Pravděpodobnější je, že šlo o promyšlenou volbu zkušeného parfuméra, který s aldehydy experimentoval dlouhodobě. Legendu proto berte jako součást kouzla příběhu, ne jako ověřený fakt.
Pátý vzorek: zrod Chanel No. 5
Je rok 1921 a Gabrielle Chanel je už uznávanou osobností pařížské módy. Hledá parfém, který by k jejím oděvům patřil stejně samozřejmě jako čistý střih a střídmé barvy. Spolupráci navazuje s Ernestem Beauxem, parfumérem pracujícím tehdy na jihu Francie. Podle tradovaného vyprávění pro ni připravil dvě řady očíslovaných vzorků – jednu s čísly od 1 do 5 a druhou od 20 do 24. Chanel si z nich měla vybrat lahvičku s číslem pět.
Proč právě pětka? Traduje se, že Chanel považovala číslo pět za šťastné, a proto parfém nedostal poetické jméno, ale jen číslo vzorku. Vypráví se také, že nová vůně byla představena pátý den pátého měsíce. Jak přesně výběr proběhl, dnes spolehlivě doložit nelze. Historka se ale předává tak dlouho, že se stala neoddělitelnou součástí příběhu parfému.
Kytice, která nevoní jako žádná květina. Dobové květinové parfémy většinou napodobovaly jeden konkrétní květ – růži, fialku nebo konvalinku – a snažily se ho co nejvěrněji přenést do flakonu. Beaux zvolil jinou cestu. Srdce kompozice tvoří bohatá kytice jasmínu, růže a ylang-ylangu, doplněná dalšími květinovými tóny, ale žádný z nich nevystupuje samostatně. Aldehydy kytici prosvětlují a spojují do jediného celku, takže výsledek nepřipomíná konkrétní zahradu ani jednotlivou květinu. Základní tóny bývají popisovány jako teplé, dřevité a pudrové. Takovému pojetí se říká abstraktní vůně: nevypráví o jedné surovině, ale vytváří vlastní, nově vymyšlený dojem.
K této myšlence se váže výrok, který se Chanel obvykle připisuje a jehož přesné znění se v různých zdrojích liší: „Žena má vonět jako žena, ne jako květina.“ Ať už ho skutečně pronesla v této podobě, nebo jde o pozdější zjednodušení, dobře vystihuje, čím byl nový parfém ve své době neobvyklý.
Flakon bez ozdob. Na počátku dvacátých let se parfémy často prodávaly ve zdobných lahvích s reliéfy, figurkami a barevným sklem, které samy působily jako šperk. Flakon Chanel No. 5 byl naopak střídmý: čiré hranaté sklo, jednoduchá bílá etiketa s černým písmem a broušená hranatá zátka. Připomínal spíše laboratorní nebo lékárenskou nádobku – a právě tím se mezi ostatními odlišoval.
O tom, odkud tvar pochází, kolují různé verze. Berte je jako možné výklady, nikoli jako doložená fakta:
- podle jedné vycházel z pánských toaletních lahviček, jaké se nosily v cestovních necesérech,
- jiná zmiňuje inspiraci karafou na whisky,
- tvar zátky bývá spojován s půdorysem pařížského náměstí Place Vendôme.
Flakon se během desetiletí několikrát jemně upravoval, základní myšlenka jednoduchosti však zůstala. Číselný název, abstraktní kytice a střídmá lahvička spolu vytvořily celek, který ukázal, že parfém může být součástí módního stylu stejně jako šaty.
Odkaz aldehydů: co zůstalo z dvacátých let
Dvacátá léta trvala jen jedno desetiletí, ale parfumerie z nich čerpá dodnes. To, co tehdy působilo jako odvážný experiment, se postupně stalo samozřejmostí, se kterou parfuméři pracují i dnes. Když se podíváte na současnou nabídku parfémů, potkáte dědictví té doby na mnoha místech – často i tam, kde byste ho nečekali.
Tři věci, které po epoše zůstaly
- Parfém jako součást módní značky. Představa, že módní dům má vlastní vůni, která dotváří jeho styl stejně jako střih šatů, je dnes běžná. Ve dvacátých letech se z ní stal obchodní i estetický model, který přetrval celé století.
- Odvaha k abstrakci. Parfém už nemusel napodobovat jednu konkrétní květinu. Mohl být kompozicí, kterou v přírodě nenajdete – a právě v tom spočívalo jeho kouzlo. Tato myšlenka otevřela cestu moderní parfumerii.
- Nová rodina vůní. Květinově-aldehydické kompozice se usadily jako samostatný směr. Spojují bohaté květinové srdce se zářivým, téměř vzdušným úvodem a parfuméři je rozvíjejí v klasických i současných podobách.
Jak aldehydický tón poznat
Aldehydy se nejsnáze rozpoznají v prvních minutách po nanesení, kdy se z parfému uvolňují vrchní tóny. Pokud chcete svůj nos vyzkoušet, všímejte si těchto dojmů:
- Svěžest bez citrusů. Vůně působí jasně a čile, přestože v ní necítíte citron ani bergamot.
- Mýdlová čistota. Mnoho lidí si aldehydy spojuje s vůní čerstvě vypraného prádla nebo jemného mýdla – dojem čistoty je pro ně typický.
- Lehce kovový lesk. Někdo ho popisuje jako šumění, jiný jako vůni mrazivého vzduchu nebo vosku. Jde o jiskru, která vůni dodává objem.
- Rozzářené květiny. Jakmile úvod odezní, květinové srdce působí plnější a prostornější, jako by mu aldehydy na začátku rozsvítily cestu.
Pro lepší představu pomůže, když parfém nanesete na testovací proužek a během první čtvrthodiny si k němu několikrát přivoníte. Úvodní záblesk se rychle mění a právě tato proměna je pro aldehydické kompozice charakteristická.
Kde tento styl hledat dnes
Pokud vás elegance dvacátých let zaujala, můžete se v sekci parfémů zaměřit na květinové kompozice, v jejichž popisu se objevují aldehydy. Vyplatí se nahlédnout i do vonné pyramidy: aldehydy bývají uvedeny mezi vrchními tóny, obvykle ve společnosti bílých květin nebo růže. Než se rozhodnete, dopřejte parfému čas na kůži – aldehydické kompozice se vyvíjejí postupně a jejich skutečný charakter se ukáže až po chvíli.
Příběh moderní parfumerie tím ovšem nekončí. V dalším dílu série Dějiny vůní se posuneme dál ve 20. století a podíváme se, jak se parfumerie proměňovala v následujících desetiletích.
Štítky
Doporučené články
Riiffs Freeze in Flames: led a plameny rozzářily Varšavu
Luxusní parfémy Lattafa
Velký průvodce výběrem parfémů "Dejte dívce ty správné boty a ona si dokáže podmanit svět!" Marilyn Monroe



