Dějiny vůní, 7. díl: Laboratoř mění pravidla

Sedmý díl: parfumerie na prahu chemie

Seriál Dějiny vůní vás už provedl tisíciletími, během nichž se vonné látky proměnily z posvátné oběti v součást každodenního života. Začali jsme ve starověkém Egyptě u kadidla a vonných mastí, prošli lázněmi a hostinami starého Říma a zastavili se u arabských učenců, kteří zdokonalili destilaci. Pak jsme zamířili do provensálského Grasse, nahlédli do rozvoněných sálů Versailles a naposledy sledovali, jak kolínská voda přinesla svěží citrusový styl, který Evropa rychle přijala za svůj.

Dnes se posouváme do druhé poloviny 19. století. Evropa se mění před očima – rostou továrny, železnice zkracují vzdálenosti a města se rozrůstají. Parfumerie však v té době pořád stojí na stejném základu jako před staletími: na přírodních surovinách.

Paleta tehdejšího parfuméra se skládala z látek, které bylo nutné vypěstovat, sklidit nebo dovézt z daleka:

• květy – růže, jasmín, tuberóza či fialka, jejichž vůni zachycovaly pracné postupy, jako je destilace nebo enfleuráž do tuku,
• citrusy a byliny – bergamot, citron, levandule či rozmarýn,
• pryskyřice a koření – kadidlo, myrha, benzoe nebo vanilkové lusky,
• živočišné suroviny – pižmo, ambra či cibet, které kompozicím dodávaly hloubku a trvanlivost.

Žádná z těchto surovin neměla stálou cenu ani jistou dostupnost. Mrazivé jaro nebo deštivé léto mohlo zdecimovat úrodu květů, válka či nepokoje zase přerušit obchodní cesty, po nichž do Evropy proudilo koření a pryskyřice. Parfuméři museli počítat s tím, že stejná receptura bude jeden rok snadno proveditelná a druhý rok jen stěží. Některé vůně, které člověk z přírody dobře zná, navíc ze své předlohy získat vůbec nešly – květ konvalinky například použitelný vonný olej neposkytne.

Zároveň se ale v laboratořích rodila nová věda. Průmyslová revoluce přinesla nejen stroje, ale i množství vedlejších produktů, například černouhelný dehet, který zbýval po výrobě svítiplynu. Chemici v něm objevovali celou řadu látek a učili se je oddělovat, zkoumat a skládat do nových sloučenin. Organická chemie se během několika desetiletí stala jedním z nejdynamičtějších oborů své doby. Roku 1856 připravil mladý anglický chemik William Henry Perkin fialové barvivo mauvein a ukázal, že z laboratoře může vzejít látka s velkým obchodním potenciálem.

Pro parfuméry z toho vyplývala zásadní otázka. Pokud chemik dokáže vyrobit barvu, kterou dříve dodávaly jen rostliny či živočichové, proč by nemohl vytvořit i vůni? Vědci postupně pátrali po molekulách, které stojí za charakteristickým pachem jednotlivých surovin, a zkoumali, zda je lze získat uměle – ve stálé kvalitě a nezávisle na počasí či obchodu.

V tomto díle proto vstoupíme do doby, kdy se parfumerie poprvé setkává s chemickou laboratoří. Co se stane, když vůni nevytvoří jen příroda, ale i laboratoř? A jak se k takové novince postaví parfuméři, zvyklí pracovat jen s tím, co vypěstovala zahrada nebo přivezla loď?

Kumarin, vanilin, ionony – první syntetické molekuly

Ve druhé polovině 19. století se do parfumérských dílen začaly dostávat látky, které nevznikly na poli ani ve skleníku, ale v chemické laboratoři. Zpočátku šlo jen o několik molekul, jejich vliv však byl dlouhodobý. Tři z nich – kumarin, vanilin a ionony – se dnes běžně uvádějí jako první syntetické suroviny, které skutečně změnily způsob, jakým se parfémy skládají.

Kumarin voní jako čerstvě posečené seno, s nasládlým, mírně mandlovým a tabákovým podtónem. V přírodě se vyskytuje například v tonkových bobech, ze kterých ho chemici izolovali už v první polovině 19. století. Laboratorní syntéza se obvykle připisuje anglickému chemikovi Williamu Henrymu Perkinovi a klade se do konce 60. let 19. století, nejčastěji do roku 1868. Parfumérům tím poprvé přinesla surovinu, kterou bylo možné získat bez ohledu na dovoz exotických bobů.

Vanilin je hlavní vonnou složkou vanilkového lusku. Jeho syntéza se spojuje s německými chemiky Ferdinandem Tiemannem a Wilhelmem Haarmannem a datuje se do poloviny 70. let 19. století – prameny nejčastěji uvádějí rok 1874, liší se však v tom, zda za přelom považovat samotný objev, nebo až rozběh výroby. Vanilin z laboratoře nevoní úplně stejně jako celý lusk, protože přírodní vanilka obsahuje řadu dalších látek, které jí dávají hloubku. Přesto právě on umožnil, aby se sladké, krémové tóny objevovaly v kompozicích mnohem častěji.

Ionony připomínají vůni fialek s pudrovým a lehce dřevitým nádechem. Jejich objev se klade na počátek 90. let 19. století a obvykle se spojuje opět s Ferdinandem Tiemannem a jeho spolupracovníky. Pro parfumérii měly zvláštní význam: z květů fialek se vonná látka získává jen velmi obtížně a v nepatrném množství, takže fialková vůně byla do té doby spíše vzácností.

Syntéza ale neznamenala jen zlevnění. Parfumérům přinesla především tři výhody:

• Stálou kvalitu – molekula z laboratoře voní pokaždé stejně, zatímco přírodní surovina se liší podle odrůdy, počasí a zpracování.
• Nezávislost na úrodě – neúroda, výkyvy v dovozu nebo dlouhá cesta z tropů přestaly ohrožovat hotovou kompozici.
• Nové vonné tóny – některé vůně, jako právě fialka, se z rostlin daly zachytit jen s velkými obtížemi, nebo vůbec ne. Laboratoř je zpřístupnila v podobě, se kterou se dalo pracovat.

Je přitom dobré mít na paměti, že nové molekuly přírodní suroviny zpočátku nenahradily. Parfuméři je přidávali k osvědčeným esencím, absolutním olejům a tinkturám a teprve postupně zkoumali, co s nimi dokážou. Syntetická látka často fungovala jako most mezi přírodními tóny – dodala kompozici čistotu, sílu nebo výdrž. Tato spolupráce přírody a laboratoře se v parfumerii udržela dodnes a stopy kumarinu, vanilinu i iononů najdete v mnoha současných parfémech, od aromatických fougère přes gurmánské vůně až po pudrové květinové kompozice.

Fougère Royale: kapradina, která nikdy nevoněla

Když dům Houbigant uvedl parfém Fougère Royale, ukázal, že parfumerie nemusí jen napodobovat přírodu. Jako rok uvedení se nejčastěji uvádí 1882 (některé prameny zmiňují i 1884) a autorství se tradičně připisuje Paulu Parquetovi, tehdejšímu parfumérovi a spolumajiteli domu. Název slibuje „královskou kapradinu“ – jenže kapradina sama o sobě téměř nevoní.

Právě v tom je kouzlo celého paradoxu. Listy kapradin nemají výraznou vůni, kterou by bylo možné zachytit a uzavřít do lahvičky. Parquet tedy nekopíroval konkrétní rostlinu, ale vytvořil představu o tom, jak by mohla vonět – svěží, zelená, trochu stinná a zemitá, jako vlhký lesní podrost. Fougère Royale se tak stal jedním z prvních výrazných příkladů abstraktní vůně, která nezobrazuje jednu surovinu, ale náladu a místo.

Kostru kompozice podle dochovaných popisů tvořila trojice složek:

• Levandule – aromatická, čistá a lehce bylinná, dodávala vůni svěžest a jasnost.
• Dubový mech – zemitý, mírně nasládlý a vlhký tón lesa, který vůni ukotvil a dodal jí hloubku.
• Kumarin – teplý tón připomínající čerstvě posečené seno a mandle, jenž oba protipóly propojil.

Popisy zmiňují i další doplňky, například bergamot nebo geranium, jejich přesný podíl však dnes nelze spolehlivě doložit. Fougère Royale bývá uváděn jako jeden z prvních parfémů, které využily syntetický kumarin, a právě proto se stal jedním ze symbolů nové éry, v níž laboratoř začala rozšiřovat paletu parfuméra.

Z jednoho parfému se postupně stala celá vonná rodina. Označení fougère (francouzsky kapradina) dnes parfuméři používají pro kompozice postavené na podobném kontrastu aromatické svěžesti a zemité, teplé báze. Tento rukopis najdete v mnoha klasických i současných parfémech, zejména pánských, kde se k původní trojici přidávají třeba koření, dřeva nebo citrusy. Když tedy u parfému narazíte na popis „aromatický fougère“, jde o přímého potomka myšlenky z 80. let 19. století.

U historických parfémů je ale namístě opatrnost. Fougère Royale byl ve 20. a 21. století znovu uveden v nové podobě a tyto reedice se od původní verze mohou výrazně lišit – jednak kvůli změnám v dostupnosti surovin, jednak kvůli pozdějším regulacím, které omezily například používání dubového mechu. Pokud si chcete udělat představu o původní vůni, berte moderní verzi spíše jako poctu než jako věrnou kopii. O tom, jak přesně voněl originál z 19. století, dnes víme především z dobových a pozdějších popisů, ne z vlastní zkušenosti.

Jicky: Guerlainova odvaha roku 1889

Rok 1889 si Paříž pamatuje díky světové výstavě a nově postavené Eiffelově věži. V parfumerii se však ve stejném roce odehrála tišší, a přesto dalekosáhlá změna. Aimé Guerlain, syn zakladatele rodinného podniku, uvedl parfém Jicky – kompozici, kterou historici parfumerie často řadí mezi první moderní parfémy. Nešlo přitom o to, že by jako první sáhl po syntetické látce. Rozhodující byl způsob, jakým ji použil.

Většina tehdejších parfémů se snažila co nejvěrněji zachytit jednu květinu nebo vonnou kytici – růži, fialku, heliotrop. Jicky šel jinou cestou. Nenapodobuje žádnou konkrétní květinu, ale skládá dojem, který v přírodě nenajdete. Svěží úvod tvoří citrusové tóny, především bergamot a citron, v srdci vystupuje levandule s aromatickými bylinnými akordy a základní tóny jsou teplé, sladké a mírně živočišné.

Právě v bázi se projevuje nová chemie. Kumarin dodává tóny připomínající seno a tonkový bob, vanilin přináší sladkou, krémovou hloubku. Guerlain je nepoužil jako levnou náhražku přírodních surovin, ale jako plnohodnotný stavební kámen. Přírodní materiály – levandule, citrusy, pryskyřice i živočišné tóny – s nimi tvoří jeden celek, v němž se hranice mezi „přírodním“ a „laboratorním“ záměrně stírá. Dnes se Jicky obvykle řadí k aromatickým, případně orientálním vůním a bývá zmiňován i v souvislosti s rodinou fougère.

Kolem Jicky se během více než sta let nahromadila řada historek a je dobré je oddělit od toho, co je doloženo. Doložený je rok uvedení, autorství Aimého Guerlaina a výrazné místo levandule, kumarinu a vanilinu v kompozici. Původ názvu už tak jistý není. Nejčastěji se traduje, že Jicky byla domácí přezdívka Aimého synovce Jacquese Guerlaina, pozdějšího významného parfuméra rodu. Jiná, romantičtější verze vypráví o mladé Angličance, kterou měl Aimé poznat během studií v Anglii. Ani jednu z nich nelze s jistotou potvrdit, proto je berte spíše jako součást legendy než jako historický fakt.

Podobně opatrně je třeba přistupovat k tomu, kdo parfém zpočátku nosil. Často se uvádí, že první ohlas byl spíše vlažný a že si Jicky nejdřív oblíbili hlavně muži, zatímco ženy jej přijaly až později. Spolehlivé údaje o tehdejších zákaznících se však dochovaly jen kusé. Jisté je, že kompozice postavená na levanduli a teplé bázi nezapadala do dobových představ o „dámské“ vůni a dnes se Jicky běžně vnímá jako vůně, která hranice mezi pohlavími nerespektuje.

Proč se tedy Jicky spolu s Fougère Royale považuje za předěl mezi starou a moderní parfumerií? Oba parfémy vznikly v rozmezí několika let a oba ukázaly, že syntetická molekula nemusí být jen levnější kopií přírody, ale může otevřít vůni, jakou dosud nikdo necítil. Fougère Royale tak učinil s představou kapradiny, Jicky s abstraktní kompozicí, která se na žádnou květinu neodvolává. Parfumerie se tím posunula od napodobování k autorskému vyjádření a parfém začal být chápán jako samostatné dílo, nikoli jen jako zachycená vůně zahrady. Jicky se navíc vyrábí dodnes, i když jeho receptura prošla během desetiletí úpravami.

Od rodinné dílny ke světové značce

Ještě v polovině 19. století byla parfumerie převážně rodinným řemeslem. Mistr předával recepty synovi nebo synovci, dílna stála hned vedle prodejny a zákazníci si vůně často objednávali přímo u parfuméra. Takto po celá desetiletí fungovaly i domy jako Houbigant, jehož počátky se kladou do Paříže roku 1775, nebo Guerlain, který svůj pařížský obchod otevřel v roce 1828. Jejich jméno bylo spojené s osobou majitele a pověst se šířila hlavně mezi movitými zákazníky.

Ke konci století se tento model začal měnit. Parfém už nebyl jen obsahem lahvičky, ale uceleným příběhem – s vlastním názvem, flakonem, etiketou a krabičkou. Ve Francii se od poloviny 19. století rozvíjela právní ochrana obchodních značek a parfumérské domy ji začaly využívat: chránily názvy, sjednocovaly vzhled balení a budovaly rozpoznatelnou identitu. Z rodinného jména se postupně stávala značka, která mohla přežít své zakladatele.

Velkou roli v tom sehrála spolupráce s chemickým průmyslem. Nové molekuly nevznikaly v parfumérských dílnách, ale v laboratořích a továrnách, které je vyráběly ve větším množství a nabízely je dál. Parfuméři se tak učili pracovat s dodavateli surovin, zkoušet nové látky a hledat, jak je zapojit do kompozice vedle tradičních esencí. Vztah byl oboustranný – chemici potřebovali odběratele a parfumérské domy zase materiály, které příroda neposkytovala buď vůbec, nebo jen draze a v kolísavé kvalitě.

Odkaz této doby přitom není jen muzejní. Kumarin s tóny posečeného sena a tonkových bobů i akord fougère, tedy spojení levandule, kumarinu a mechových, dřevitých tónů, patří dodnes k základním stavebním kamenům parfumerie. Rodinu fougère najdete v řadě současných pánských i unisex vůní a kumarin se objevuje také v gurmánských a orientálních kompozicích. Když tedy ucítíte čistou, bylinně mýdlovou vůni s teplou nasládlou bází, možná vnímáte ozvěnu experimentů z 80. let 19. století.

Co tedy laboratoř parfumerii přinesla? Shrnout to lze do tří bodů:

• Nové vůně – molekuly umožnily vytvářet dojmy, které v přírodě nemají přímou předlohu, a parfuméři mohli skládat abstraktní kompozice místo věrných napodobenin květin.
• Stálost – syntetické látky mají vyrovnanější kvalitu než přírodní suroviny, jejichž vůně se mění podle úrody, takže recepturu bylo možné opakovat se stejným výsledkem.
• Dostupnost – průmyslová výroba postupně snižovala náklady a parfém se začal dostávat i k zákazníkům mimo nejbohatší vrstvy.

Na tento základ navážeme v 8. dílu seriálu, kde se přesuneme do 20. let 20. století – k aldehydům, módním ateliérům a vzniku parfému Chanel No. 5.