Dějiny vůní, 6. díl: Kolínská voda

Dějiny vůní pokračují: čím voněla Evropa před kolínskou

Vítejte u šestého dílu seriálu Dějiny vůní. V předchozích dílech jsme sledovali, jak se vůně proměňovaly od starověkých obřadů až po lesk evropských královských dvorů. Tentokrát se přesuneme na sever, do Kolína nad Rýnem na počátku 18. století – do města, jehož jméno dnes nese celá jedna kategorie parfémů a které zná téměř každý, kdo si kdy pozorně prohlížel etiketu na lahvičce.

Abychom pochopili, proč mohla nová voda tak rychle zaujmout, připomeňme si, kde jsme minule skončili. Evropa 17. a počátku 18. století voněla těžce. Na dvorech panovníků se nosily husté, pudrové a sladké směsi, v nichž hrály hlavní roli živočišné suroviny – ambra, pižmo a cibet. Navoněné bývaly rukavice, kapesníky, paruky i oděvy a vůně se kolem svého nositele šířila spíš jako hustý závoj než jako lehký dotek.

Tato záliba měla i praktický rozměr. Koupání nebylo běžnou každodenní součástí péče o tělo a podle tehdejších lékařských představ mohla voda tělo spíše oslabovat, než mu prospívat. Hygienu proto často nahrazovalo čisté prádlo, pudr a právě výrazný parfém. Vůně tak mnohdy plnila úlohu zakrýt, nikoli osvěžit: měla přebít pach těla, ulic i přeplněných sálů.

Co tedy vůně té doby nejčastěji charakterizovalo?

• Hutnost – směsi byly výrazné a dlouho přetrvávaly na látkách i pokožce.
• Živočišné tóny – ambra, pižmo a cibet dodávaly kompozicím teplý, smyslný a pro dnešní nos někdy až příliš těžký charakter.
• Pudrovost – navoněné pudry na vlasy a paruky patřily k módě i ke společenskému postavení.
• Okázalost – vůně byla znakem bohatství a moci, ne osobního pohodlí.

Současně ale v Evropě existovala i jiná, méně okázalá tradice. Bylinné a květinové vody, které se připravovaly destilací a často se užívaly také jako domácí tonikum, lidé znali už dlouho. Dlouho však zůstávaly spíš v lékárnách a domácnostech než ve společenských salonech – chyběla voda, která by lehkost a svěžest povýšila na elegantní každodenní doplněk.

Právě do této atmosféry přichází příběh, kterému se věnuje celý dnešní díl. Představte si obchodní město na Rýně, kde se mezi těžkými dvorskými vůněmi objeví průzračná, lehká voda připomínající jarní ráno. Kdo za ní stál, proč zaujala a jak se její jméno rozšířilo po celé Evropě, si ukážeme postupně – bez složitých odborných pojmů, zato s řadou souvislostí, které vám možná změní pohled na obyčejnou lahvičku kolínské vody.

Giovanni Maria Farina: Ital, který přivezl do Kolína jaro

Příběh kolínské vody nezačíná v Kolíně, ale v horách na severu Itálie. Giovanni Maria Farina pocházel z údolí Vigezzo v Piemontu, odlehlého alpského kraje nedaleko dnešních hranic se Švýcarskem. Tamní rodiny měly dlouhou tradici obchodníků a řemeslníků, kteří odcházeli za prací do zahraničí a své podniky si často předávali z generace na generaci. Do tohoto prostředí patřila i rodina Farinových.

Farina se usadil v Kolíně nad Rýnem, tehdy jednom z rušných obchodních měst Porýní. Město leželo na řece, po níž proudilo zboží z mnoha koutů Evropy, a mělo zámožné měšťanstvo, které si mohlo dovolit jemné a luxusní zboží. Rodina tu provozovala obchod s galanterií a drobným luxusním zbožím – vonné vody byly zpočátku jen jednou ze součástí sortimentu. Podle tradice se za rok vzniku podniku uvádí přibližně 1709. Údaje z raných let firmy se však v pramenech liší, a proto je dobré brát přesná data s jistou rezervou.

Svou vonnou vodu pojmenoval Farina po novém domově – Eau de Cologne, tedy kolínská voda. Jméno spojovalo výrobek s městem, které mělo mezi obchodníky dobrý zvuk, a zároveň připomínalo, odkud zboží pochází. Paradoxně tak jeden z nejznámějších pojmů parfumerie nese jméno německého města, přestože jeho autor byl Ital a inspiraci čerpal z krajiny svého dětství.

Je namístě připomenout, že Farina nevymyslel lihovou vonnou vodu z ničeho. V Evropě se tehdy připravovaly destiláty a tinktury s bylinami a citrusy, které lidé používali k osvěžení, často ale také jako domnělý lék. Farina navázal na tuto širší tradici a po svém ji zdokonalil. Jeho přínos se obvykle shrnuje do tří oblastí:

• Lehkost kompozice – místo těžkých a výrazných vůní sázel na jemnou směs citrusových plodů a bylin, která působila čistě a svěže.
• Kvalita surovin – jako obchodník měl přístup k esencím z jižní Evropy a jejich původ pečlivě vybíral.
• Stálost výsledku – usiloval o to, aby každá várka voněla stejně, což v době ruční výroby a kolísající úrody nebylo samozřejmé.

Odtud pochází i obraz jara, který se s Farinovou vodou dodnes pojí. Svěží citrusové tóny s bylinným nádechem připomínaly spíše ráno v rozkvetlé zahradě než zatuchlý městský salon – a právě to bylo pro tehdejší Kolín nové.

Pozoruhodné je, že rodinná firma Farina v Kolíně působí dodnes. Řadí se k nejstarším dosud fungujícím parfumerským podnikům a zůstala ve stejném městě, v němž Farina před více než třemi stoletími začínal. Pokud se do Kolína někdy vypravíte, můžete si připomenout, že dějiny vůní nejsou jen kapitolou z učebnice, ale příběhem, který stále pokračuje.

Svěžest místo pudru: proč citrusová voda zabrala

Představte si salon počátku 18. století: těžké látky, pudrované paruky a vzduch prosycený pižmem, ambrou či cibetem. Do takového prostředí vstoupila vůně, která nepůsobila jako závoj, ale spíš jako otevřené okno. Kolínská voda nestavěla na hutnosti, nýbrž na lehkosti – a právě v tom tkvělo její kouzlo.

Základ tvořily citrusy. Nejčastěji se uvádějí bergamot, citron a pomeranč, tedy plody, jejichž silice se získávají lisováním kůry a voní jasně, šťavnatě a trochu nahořkle. K nim se přidávaly jemnější tóny, které svěžest zaokrouhlily a dodaly jí hloubku:

• neroli – silice z květů hořkého pomerančovníku, květinová a zároveň čistá,
• rozmarýn – bylinný, mírně kafrový tón,
• levandule – aromatická složka, kterou Evropa dobře znala z lékáren i domácností.

Vše se rozpouštělo v lihu. Přesný poměr surovin ani úplný seznam přísad ovšem dobové prameny neprozrazují – recepty se střežily jako rodinné tajemství, a tak dnes můžeme složení popsat jen v obecných rysech.

Čím se taková voda lišila od tehdejších kompozic? Starší vůně stavěly na živočišných surovinách, pryskyřicích a koření, které na pokožce vydržely dlouho a byly cítit na dálku. Kolínská fungovala opačně. Řečí dnešní parfumerie by se dalo říct, že sázela především na vrchní tóny – ty, které ucítíte jako první a které také nejrychleji vyprchají. Vůně proto nevydržela celý den, zato působila čistě, nevtíravě a dala se nanášet znovu a znovu. V době, kdy koupel ještě zdaleka nebyla každodenní samozřejmostí, měl takový pocit svěžesti velkou hodnotu.

Zajímavé je i to, k čemu všemu se citrusová voda podle dobových zvyklostí používala. Nebyla jen kosmetikou – podobné lihové vody se tehdy často nabízely jako univerzální prostředek pro zdraví i potěšení. Traduje se, že:

• se jimi lidé osvěžovali a potírali si zápěstí, spánky či krk,
• se přidávaly do vody na omývání nebo do koupele,
• se kapaly na kapesník, který se pak nosil u nosu v zatuchlých městských ulicích,
• se podle některých zpráv užívaly i vnitřně, například pár kapek na kostku cukru nebo do vína.

Poslední zmíněný zvyk dnes působí zvláštně, v kontextu tehdejšího léčitelství ale nebyl ničím výjimečným. Hranice mezi lékárnou a toaletním stolkem byla v 18. století mnohem méně ostrá než dnes. Současné kolínské vody jsou samozřejmě určené výhradně k vnějšímu použití.

Právě spojení lehkosti, pocitu čistoty a všestrannosti vysvětluje, proč si citrusová voda získala oblibu. Nevnucovala se, nepřebíjela okolí a hodila se k mnoha příležitostem. Ať už ji tehdejší lidé brali jako osvěžení, nebo jako drobný každodenní luxus, přispěla k tomu, že se citrusové vůně staly trvalou součástí parfumerie.

Napoleonova oblíbená: kolínská dobývá evropskou společnost

Z vody, kterou si v Kolíně nad Rýnem kupovali místní i projíždějící kupci, se během několika desetiletí stala vůně známá po celé Evropě. Na tom, že se kolínská voda dostala z jedné rýnské dílny na toaletní stolky šlechty i zámožného měšťanstva, měla podíl celá řada okolností – a také jedna mimořádně slavná osobnost.

Kolín ležel na rušné obchodní tepně a po Rýně i po silnicích kolem něj se pohybovalo množství obchodníků, poutníků a cestovatelů. Lahvičky s osvěžující vodou se tak přirozeně dostávaly do vzdálených měst jako suvenýr nebo dárek. Výrazný zlom přinesl konec 18. století, kdy město obsadila francouzská revoluční vojska. Francouzští vojáci a úředníci si kolínskou podle dobových pramenů oblíbili a odváželi ji s sebou domů. V Paříži se pak ujal název eau de Cologne, tedy „voda z Kolína“.

Největší reklamu jí ovšem udělal Napoleon Bonaparte. Podle dobových svědectví ji používal ve velkém množství – nejen k ranní toaletě, ale i k osvěžení během dne – a vozil ji s sebou také na vojenská tažení. Konkrétní čísla, která se v anekdotách o jeho spotřebě objevují, je dobré brát s rezervou. Jisté je, že císařova záliba z kolínské udělala módní záležitost: co používal dvůr, chtěli brzy používat i ti, kdo se dvoru chtěli alespoň přiblížit.

K rozšíření kolínské po kontinentu přispělo hned několik cest:

• Pohyb vojsk – napoleonské války přesouvaly napříč Evropou statisíce lidí a s nimi i jejich zvyky, od Porýní přes Itálii až do střední Evropy.
• Cestovatelé a lázeňští hosté – lehká voda se snadno převážela a hodila se k osvěžení během dlouhých cest kočárem.
• Obchodníci – kupci ji rozváželi do velkých měst, kde ji nabízeli lékárníci, rukavičkáři a parfuméři.

Na úspěch původní receptury brzy navázali další parfuméři, kteří začali skládat vlastní kolínské vody. Jedním z nejznámějších příkladů je pařížský dům Guerlain. V roce 1853 vytvořil Eau de Cologne Impériale, věnovanou císařovně Evženii, manželce Napoleona III. Podle tradice si ji císařovna oblíbila a dům Guerlain se poté stal dodavatelem císařského dvora. Kompozice stavěla na stejném principu jako původní kolínská – na jasných, rychle se rozvíjejících citrusových tónech, které nezatíží.

Proč se z jediného výrobku stal symbol celé epochy? Kolínská nebyla jen vůní, ale i společenským signálem. Používali ji muži i ženy, důstojníci stejně jako dámy na plesech, aristokraté i úspěšní měšťané. Kdo voněl kolínskou, dával najevo, že dbá na čistotu a upravený zevnějšek a že drží krok s dobou. Představte si, že tatáž svěží vůně provázela císaře na tažení i jeho poddané při nedělní procházce – právě tahle univerzálnost z ní udělala fenomén, jehož ozvěnu v parfumerii najdete dodnes.

Spor o jméno: kdy se kolínská stala názvem kategorie

Úspěch má jednu nevýhodu – přitahuje napodobitele. Jakmile se citrusová voda z Kolína stala žádaným zbožím v salonech i na cestách, začaly v Kolíně a jeho okolí vznikat další dílny, které nabízely podobně svěží vodu pod podobně znějícím názvem. Prameny z té doby uvádějí desítky, později dokonce stovky výrobců, kteří své lahvičky označovali jako „kolínskou vodu“ a snažili se tak svézt na pověsti, kterou si původní značka budovala desítky let.

Zvlášť vynalézavá byla jedna cesta: obchodníci vyhledávali lidi, kteří se shodou okolností jmenovali Farina, a za úplatu od nich získávali právo používat jejich příjmení v názvu firmy. Na trhu se tak objevilo několik „Farinů“, kteří s původním rodem neměli nic společného. Rodinná firma se proti tomu bránila soudně a spory o jméno, ochranné známky a pravost se táhly po celé 19. století. Právě tyto případy patří k raným příkladům boje o značku v dnešním smyslu slova.

Číslo, které se stalo značkou

Nejznámějším kolínským konkurentem se stal obchodník Wilhelm Mülhens. Ke svému podniku podle dobových záznamů rovněž získal právo užívat jméno Farina od jednoho ze jmenovců, což vedlo k vleklým sporům. Firemní tradice ráda vypráví o tajném receptu, který měl Mülhens dostat jako svatební dar od mnicha – tuto legendu je ale dobré brát s rezervou, protože ji historické doklady jednoznačně nepotvrzují.

Spolehlivější je příběh čísla. Během francouzské správy Kolína na přelomu 18. a 19. století dostaly domy ve městě nová čísla popisná a Mülhensův dům na ulici Glockengasse nesl číslo 4711. Když firma po soudních sporech o jméno Farina musela hledat jiné označení, sáhla právě po něm. Z prosté adresy se tak stala jedna z nejstarších dodnes používaných značek kolínské vody.

Od jednoho výrobce k obecnému pojmu

Čím víc výrobců slovo „kolínská“ používalo, tím méně znamenalo konkrétní dům a tím víc konkrétní styl vůně. Postupně se z něj stal obecný název, a to i v dalších jazycích – francouzské eau de Cologne, německé Kölnisch Wasser i české „kolínská voda“ dnes popisují druh, nikoli výrobce.

Co si pod tímto označením představit dnes? Obecně jde o lehkou a svěží vůni, která má ve srovnání s toaletní či parfémovou vodou nižší koncentraci vonných složek, a proto bývá na pokožce znát kratší dobu. Často staví na citrusových a bylinných tónech, tedy na podobném základu, jaký proslavil původní kolínské vody. Pokud tedy dnes na lahvičce vidíte nápis kolínská voda, nese s sebou kus historie jednoho sporu o jméno, který kdysi začal v ulicích porýnského města.

V příštím, 7. dílu se přesuneme z obchodu do laboratoře – syntetické molekuly, Fougère Royale a Jicky změní pravidla, podle kterých se parfémy skládají.