Dějiny vůní, 5. díl: Dvůr, který voněl – Versailles

Pátý díl Dějin vůní – dvůr, kde vůně znamenala postavení

Vítejte u pátého dílu seriálu Dějiny vůní. Zatím jsme spolu prošli staroegyptské chrámy, kde vonné pryskyřice provázely obřady i posmrtný život, římské lázně a hostiny plné vonných olejů, dílny arabských učenců, kteří zdokonalili destilaci a otevřeli cestu k vonným vodám, a nakonec provensálské Grasse, kde se z koželužského městečka postupně stávalo centrum pěstování voňavých květin. Teď se přesuneme o kus severněji – do Versailles.

Královský dvůr 17. a 18. století byl světem přísných pravidel. Kdo směl stát blízko panovníka, jak hluboko se ukláněl, v jakých šatech se objevil – to vše něco sdělovalo. Do této tiché řeči patřila i vůně. Parfémované rukavice, navoněné prádlo nebo vonné vody nebyly jen otázkou osobního vkusu: ukazovaly, kdo si může dovolit drahé suroviny, kdo sleduje dvorskou módu a kdo do dvorské společnosti skutečně patří. Vůně tak fungovala podobně jako šperk nebo erb – nebylo ji vidět, a přesto o svém nositeli prozradila mnohé.

Proč právě Versailles? Ludvík XIV. sem v roce 1682 přesunul sídlo dvora a z původního loveckého zámečku vybudoval okázalé centrum francouzské monarchie. Na zámku a v jeho okolí žily tisíce dvořanů, kteří soupeřili o královu přízeň. V takovém prostředí se každý detail stával nástrojem prestiže – a vůně patřila k těm nejvýraznějším. Francouzský vkus navíc v té době udával tón velké části Evropy, takže to, co vonělo ve Versailles, se brzy objevovalo i na dalších panovnických dvorech.

V tomto díle vás provedeme dvorem krok za krokem. Ukážeme si, jaký zvláštní vztah k vodě a mytí tehdejší lidé měli a čím čistotu nahrazovali. Podíváme se, jak s vůní zacházeli panovníci od Ludvíka XIV. po Ludvíka XV., a oddělíme přitom doložené zprávy od pozdějších legend. Nevynecháme ani královnu Marii Antoinettu a parfuméra, který pro ni připravoval vůně na míru, a nakonec dojde i na revoluci, se kterou celý tento svět skončil.

Usaďte se tedy pohodlně a nechte se zavést do zlacených sálů, zahrad a soukromých komnat, kde se o postavení rozhodovalo i nosem.

Čistota bez vody – pudr, čisté prádlo, vonné esence

Představte si dvůr, kde se o čistotě mluví často, a přesto se k ní téměř nepoužívá voda. Pro dnešního čtenáře to zní jako protimluv, pro mnoho lidí 17. a 18. století to ale bylo docela logické. Tehdejší lékařské představy vycházely z myšlenky, že teplá voda otevírá póry a tělo se tím stává zranitelnějším vůči „zkaženému vzduchu“, který měl podle dobových názorů šířit nemoci. Po zkušenostech s morovými epidemiemi proto řada lékařů ke koupelím doporučovala opatrnost. Úplně se z života nevytratily – někdo se koupal z léčebných důvodů, jiný pro potěšení. Každodenní péče o tělo se však u velké části dvorské společnosti přesunula jinam.

Bílé prádlo jako vizitka

Místo mytí nastoupilo čisté prádlo. Bílá lněná košile měla podle tehdejšího chápání vstřebávat pot a nečistoty, takže časté převlékání znamenalo být „čistý“. Viditelný okraj košile u krku a na rukávech zároveň ukazoval ostatním, kolik prádla si člověk může dovolit. Tělo se kromě toho otíralo suchou nebo navlhčenou látkou, někdy s přídavkem vonné vody. Čistota se tak stala hlavně tím, co je vidět a cítit, nikoli tím, co se děje pod oblečením.

Pudr, rukavice, vonné sáčky

Výrazným prvkem dvorského vzhledu byl pudr na vlasy a paruky. Vyráběl se zpravidla z jemného škrobu a často se parfémoval, například práškem z kořene kosatce, který voní jemně pudrově. Pudr vlasy opticky zesvětlil, pomáhal vstřebat mastnotu a zároveň nesl vůni. Jeho podoba se přitom měnila podle módy – v některých obdobích převládaly tmavší paruky, jindy výrazně bílé účesy.

K dalším vonným doplňkům patřily:

• Parfémované rukavice – vydělaná kůže mívala nepříjemný pach, a tak se rukavice napouštěly vonnými látkami. Staly se oblíbeným a nákladným dárkem.
• Vonné kapesníčky – stačilo je přiložit k nosu ve chvíli, kdy bylo okolí cítit méně příjemně.
• Vonné sáčky – malé textilní váčky se sušenými květy, bylinami a kořením se vkládaly mezi prádlo, do šatníků nebo se nosily u sebe.

Z dobových receptur je patrná obliba výrazných surovin živočišného původu, jako bylo pižmo, ambra nebo cibet, vedle nich se ale používaly i květiny, byliny a koření. Přesné složení se samozřejmě lišilo podle dílny, ceny i osobního vkusu.

Vůně jako zástěrka, ale také znak postavení

Vůně v tomto prostředí plnila dvě role zároveň. Byla praktickým pomocníkem, jak přehlušit pachy těla, oděvů i přeplněných sálů. Současně však byla znakem postavení – kvalitní vonné esence, jemný pudr a parfémované rukavice stály hodně peněz a ne každý si je mohl dovolit. Kdo voněl drahými surovinami, dával tím najevo, ke které vrstvě společnosti patří. Je ovšem dobré mít na paměti, že zvyklosti se lišily podle osob, generací i období, a obraz „nemytého dvora“ je proto spíše zjednodušením než přesným popisem.

Od Ludvíka XIV. po Ludvíka XV. – vůně jako znak moci

Za vlády Ludvíka XIV. se vůně stala součástí dvorského ceremoniálu. Panovník, který ze zámku ve Versailles vytvořil centrum politické moci i módy, dbal na to, aby každý detail jeho okolí vypovídal o bohatství a vkusu – a vůně k tomu patřily stejně samozřejmě jako hedvábí, zrcadla nebo zlacené štuky.

Životopisci připisují mladému králi výraznou zálibu v parfémech. Tradičně se uvádí, že v mladších letech rád obklopoval sebe i své pokoje vonnými směsmi. S přibývajícím věkem se ale jeho vztah k silným vůním údajně proměnil: podle často opakovaných zpráv mu těžké a intenzivní parfémy působily nepříjemnosti i bolesti hlavy, a dvořané proto měli být v jeho blízkosti s vůní zdrženliví. Výjimku prý tvořil květ pomerančovníku – svěží, jemně nasládlá vůně, které král podle tradice dával přednost i ve chvílích, kdy jiné vůně odmítal.

Pomerančovníky měly ve Versailles i mnohem viditelnější roli. Zámecká oranžerie v podobě, kterou známe dnes, vznikla v osmdesátých letech 17. století a přezimovaly v ní stovky citrusových stromů v truhlících, které se v teplých měsících vynášely do zahrad. Pěstovat jižní dřeviny v severním klimatu stálo nemalé úsilí i peníze, a právě proto byly pomerančovníky symbolem přepychu: ukazovaly, že si král může dovolit obklopit se kouskem Středomoří. Kvetoucí stromy navíc provoněly zahrady i prostory, kam se některé z nich přenášely.

Za Ludvíka XV. se atmosféra dvora proměnila. Nastupující rokoko přineslo lehčí formy, intimnější salony a ještě větší důraz na rafinovanost každodenního života. Versailles se v této době začalo přezdívat „parfémovaný dvůr“. Spolu s touto přezdívkou se traduje i vyprávění, že se na dvoře měnily vůně každý den – jeden den mělo vše vonět podle jedné kompozice, druhý den podle jiné. Jde ovšem spíše o legendu, která dobře vystihuje pověst dvora, než o doložené pravidlo.

Vůně byla také součástí dvorských slavností. Při plesech, hostinách a oslavách se navoňovaly sály, závěsy i nábytek a dobová vyprávění zmiňují i fontány, z nichž tryskala voda provoněná květinovými esencemi. Představte si sál osvětlený stovkami svící, kde hosté vůni nevnímali jen na sobě nebo na svém protějšku – obklopovala je v celém prostoru jako další dekorační prvek vedle světla, hudby a květinové výzdoby.

Velký vliv na podobu dvorské módy měly královské milenky. Nejznámější z nich, madame de Pompadour, patřila k významným mecenáškám umění a řemesel a její vkus ovlivňoval interiéry, porcelán i oblékání. Tradičně se jí připisuje i velká obliba vůní a štědré výdaje na ně; konkrétní částky, které se v této souvislosti občas uvádějí, je ale třeba brát s rezervou. Jisté je, že na dvoře, kde se módní trendy šířily od nejvlivnějších osobností, vůně dál získávala na významu jako projev postavení a vkusu.

Marie Antoinetta – královna, která měla vlastního parfuméra

Když se roku 1770 rakouská arcivévodkyně Marie Antonie provdala za následníka francouzského trůnu, přicházela na dvůr, kde vůně patřila k etiketě stejně samozřejmě jako pudr nebo vějíř. Jako královna, kterou se stala roku 1774, však do tohoto světa vnesla vlastní vkus. A právě v oblasti vůní je její stopa dodnes dobře čitelná – nejen v dochovaných dvorských záznamech, ale i v tom, jak se ve druhé polovině 18. století proměnilo, co Francie považovala za příjemné a elegantní.

Klíčovou postavou tohoto příběhu je Jean-Louis Fargeon, rodák z Montpellieru, který patřil k uznávaným pařížským parfumérům své doby. Prameny ho uvádějí jako dodavatele královny a jeho jméno se objevuje v souvislosti s objednávkami vonných vod, pudrů, pomád i navoněných rukavic. Fargeon navazoval na rodinnou řemeslnou tradici a jeho působení ukazuje, jak se z parfuméra stával důvěrník, který znal osobní přání své klientky. Moderní povědomí o něm výrazně oživila francouzská historička Élisabeth de Feydeau, která jeho životu věnovala knihu založenou na dobových dokumentech.

Vkus královny a jejího okolí se odvracel od výrazných živočišných tónů, jako jsou pižmo, ambra nebo cibet, které dříve zakrývaly nedostatky hygieny a zároveň dávaly najevo bohatství. Do popředí se dostávaly lehčí, svěží kompozice, v nichž hlavní roli hrály květiny a byliny:

• růže – v podobě růžové vody i jemných esencí, oblíbená pro svou něžnost,
• fialka – pudrová a decentní, typická pro navoněné pudry a sáčky do prádla,
• levandule – bylinná a čistá, spojovaná s pocitem svěžesti,
• pomerančový květ a jasmín – květinové tóny, které vůním dodávaly světlost.

Tato proměna nebyla jen otázkou nosu. Souvisela s dobovou módou návratu k přírodě, kterou živily myšlenky osvícenských filozofů, zejména Jeana-Jacquese Rousseaua. Královna si v zahradách Versailles nechala v okolí Malého Trianonu vybudovat idylickou vesničku se statky a mlýnem, kde se mohla vzdálit přísnému ceremoniálu. Lehké šaty z mušelínu, květinové zahrady a vůně připomínající louku k sobě patřily – byly výrazem touhy po prostotě, i když šlo o prostotu velmi pečlivě aranžovanou.

Suroviny pro tyto vůně často pocházely z Grasse na jihu Francie. Jak jsme připomněli ve 4. dílu, tamní rukavičkáři se postupně proměnili v parfuméry a okolní pole s růžemi, jasmínem, levandulí nebo tuberózami zásobovala dílny po celé zemi. Pařížský parfumér jako Fargeon tak stál na konci dlouhého řetězce, který začínal sklizní květů v Provenci a pokračoval destilací a výrobou vonných pomád.

Kolem královny se vytvořila i řada příběhů. Tradovaná vyprávění například tvrdí, že si královská rodina při útěku, který v roce 1791 skončil ve Varennes, vezla s sebou i toaletní potřeby a vůně, nebo že Fargeon připravoval vůně pro královnu ještě v době, kdy už byla uvězněná. Tyto historky je dobré brát s rezervou – patří spíš k legendě, která kolem Marie Antoinetty vyrostla, než k doloženým faktům. Jisté však je, že se její jméno s dějinami parfumerie spojilo natolik, že dodnes slouží jako symbol rafinované, květinové elegance pozdního 18. století.

Revoluce – konec dvorské parfumerie

Rok 1789 změnil Francii od základů a s ní i svět vůní. Dvůr, který po celé generace určoval, čím se voní a jak okázale, během několika let zmizel. Ještě nedávno znamenala vůně prestiž, v revoluční Paříži se z ní ale stalo něco podezřelého. Navoněné rukavice, napudrované paruky a flakony vonných esencí připomínaly svět privilegií, proti kterému se lidé bouřili. Kdo voněl příliš výrazně, mohl na sebe snadno upozornit nežádoucím způsobem.

Změna nebyla jen otázkou nálady. Revoluční zákony z roku 1791 zrušily staré cechy, mezi nimi i cech rukavičkářů a parfumérů, který po staletí určoval, kdo smí vonné zboží vyrábět a prodávat. Řemeslo tím ztratilo dosavadní pravidla, zároveň se ale otevřelo novým lidem – parfumérem se mohl stát každý, kdo měl dovednost a odvahu podnikat.

Pro ty, kdo dodávali dvoru, byla doba nebezpečná. Jean-Louis Fargeon, parfumér spojovaný s královnou, byl podle dochovaných pramenů v období teroru zatčen a uvězněn. Na rozdíl od mnoha svých zákazníků gilotině unikl a po pádu jakobínů se mohl ke svému řemeslu vrátit. Jeho osud ukazuje, jak tenká byla tehdy hranice mezi uznávaným dodavatelem a podezřelým služebníkem monarchie.

Vůně ovšem z Paříže nezmizela úplně. Po skončení teroru se v ulicích objevila mladá módní generace, které se posměšně říkalo muscadins – podle pižma (francouzsky musc), jímž se nápadně voněla. Výrazné parfémování se tak stalo i politickým gestem a projevem odporu vůči strohosti revolučních let. Spolu s výstředně oblečenými incroyables a merveilleuses tito mladíci dokazovali, že touhu vonět a dobře vypadat nelze jednoduše zakázat.

Skutečná proměna však probíhala jinde. Místo královských objednávek začali parfuméři spoléhat na zákazníky z měšťanských vrstev – obchodníky, úředníky a jejich rodiny. Přibývalo obchodů, kde si vonnou vodu, pomádu nebo voňavé mýdlo mohl koupit každý, kdo na ně měl. Některé parfumerie založené ještě před revolucí přežily a další vznikly krátce po ní; připomeňme alespoň dům Houbigant, otevřený v Paříži v roce 1775, nebo dům Lubin, založený koncem 18. století. Vůně přestala být výsadou jednoho dvora a stala se zbožím.

Co tedy Versailles zanechal dalším generacím? Především představu, že vůně není jen zakrytím nepříjemného pachu, ale součástí osobního stylu – stejně jako oděv, účes nebo způsob řeči. Myšlenka, že si člověk vybírá parfém podle povahy, příležitosti či společenského postavení, se pevně usadila právě v prostředí, kde vůně vyjadřovala, kým jste. Když dnes přemýšlíte, čím se navonět na důležitou schůzku nebo slavnostní večer, navazujete, ať chcete, nebo ne, na tradici, která vyrostla mezi zrcadly a zahradami Versailles.

V příštím díle se podíváme na lehkou citrusovou vodu, která si v těchto bouřlivých časech získávala celou Evropu – na kolínskou vodu.