Dějiny vůní, 4. díl: Rukavičkáři z Grasse

Vůně jako štít proti moru ve středověké Evropě

V minulém díle jsme se vydali do arabského světa, kde lékaři a destilátoři zdokonalili alembik a naučili se získávat růžovou vodu ve velkém. Tyto znalosti nezůstaly uzavřené za hranicemi islámských říší. Do Evropy se vracely několika cestami – přes Pyrenejský poloostrov, kde se v Toledu překládaly arabské lékařské spisy do latiny, přes Sicílii s její smíšenou arabsko-normanskou kulturou a také s křižáky a kupci, kteří si z Levanty přiváželi koření, pryskyřice a nové zvyklosti.

Evropa, do níž se tyto poznatky dostaly, ovšem vnímala vůni jinak než my dnes. Nešlo v první řadě o krásu ani o osobní podpis, ale o zdraví.

Středověká medicína navazovala na antické autority a věřila, že mnohé nemoci šíří takzvaná miasmata – zkažený, páchnoucí vzduch stoupající z bažin, hnijících odpadků či rozkládajících se těl. Představte si úzké uličky bez kanalizace a logika tehdejších lékařů vám bude hned srozumitelnější: pokud nemoc přichází se zápachem, příjemná vůně ji může zahnat. Když se v polovině 14. století Evropou přehnala morová epidemie, známá jako černá smrt, stala se vonná ochrana součástí každodenního života. Dnes víme, že mor způsobuje bakterie šířená hlavně blechami, takže vůně před ním chránit nemohla. Pro tehdejší lidi však byla logickou a dostupnou obranou.

Mezi nejznámější vonné pomůcky té doby patřily:

• Pomandery – vonné kuličky z ambry, pižma, koření nebo pryskyřic, u zámožnějších majitelů uložené v provrtaných pouzdrech ze stříbra či zlata. Nosily se u pasu nebo na krku a v zatuchlých ulicích se přikládaly k nosu. Název se obvykle odvozuje ze starofrancouzského pomme d’ambre, tedy „ambrové jablko“.
• Vonné váčky – látkové sáčky plněné sušenými bylinami, jako je levandule, rozmarýn nebo šalvěj. Byly levnější než pomandery, a proto dostupné i méně majetným.
• Vykuřování – v domech i na ulicích se pálil jalovec, kadidlo či rozmarýn, aby kouř „vyčistil“ vzduch.

Zvláštní místo mezi těmito prostředky má octová „morová voda“, později proslulá jako ocet čtyř zlodějů. Podle legendy, která se váže až k pozdějším morovým vlnám ve Francii a vypráví se v mnoha verzích, vykrádala skupina zlodějů domy nemocných a zemřelých, a přesto se nenakazila. Po dopadení prý výměnou za mírnější trest prozradila své tajemství – ocet naložený s bylinami, jako je šalvěj, rozmarýn, pelyněk či levandule. Spolehlivý dobový doklad tohoto příběhu chybí. Ocet s bylinami se však jako ochranný a čisticí prostředek v lidové praxi skutečně používal.

Velkou roli v uchovávání a předávání znalostí hrály kláštery. Mniši a jeptišky pěstovali v klášterních zahradách léčivé byliny, opisovali antické i arabské lékařské spisy a v klášterních lékárnách připravovali masti, tinktury a bylinné vody. Postupně se tu uplatňovala i destilace s alkoholem. Příkladem je takzvaná uherská voda, bylinný destilát s rozmarýnem, o kterém tradice vypráví, že jej ve 14. století užívala uherská královna. Její původ je ovšem opředen legendami a přesné datování zůstává nejisté.

Ať už šlo o pomander zámožného měšťana, nebo o váček levandule chudé hospodyně, společné měly jedno: vůně v této době sloužila především jako lék a ochrana, ne jako ozdoba. Teprve s rozvojem obchodu a novou dobou se z ní začne pomalu stávat věc potěšení a společenského postavení.

Renesanční Itálie – benátské koření, florentské lékárny

Zatímco středověk chápal vůni především jako ochranu, renesance ji znovu objevila jako potěšení, znak vkusu a postavení. Pokud byste v 15. a 16. století hledali místo, kde se v Evropě o vonných látkách vědělo nejvíc, vaše cesta by s velkou pravděpodobností vedla do Itálie. Sešlo se tu bohatství obchodních republik, učenost univerzit, zručnost lékárníků a ctižádost panovnických dvorů – kombinace, jaká se jinde v takové míře nevyskytovala.

Benátky vděčily za svůj vzestup obchodu s Levantou, tedy s přístavy východního Středomoří. Benátské lodě připlouvaly z Alexandrie, Bejrútu či Konstantinopole naložené zbožím, které sem putovalo z Arábie, Indie a dalších oblastí Asie. Vedle hedvábí a drahých kamenů vezly i suroviny, bez nichž by se tehdejší vonné směsi neobešly:

• koření – skořici, hřebíček, muškátový oříšek nebo pepř,
• pryskyřice a balzámy – kadidlo, myrhu, benzoe či labdanum,
• živočišné suroviny – pižmo a ambru, které patřily k nejdražším položkám vůbec.

Benátští kupci tyto suroviny rozprodávali dál po celém kontinentu a jejich město se tak stalo branou, kudy exotické vůně vstupovaly do Evropy. Roku 1555 zde, v jednom z hlavních center knihtisku, vyšla kniha Notandissimi secreti de l'arte profumatoria, připisovaná Giovanventurovi Rosettimu, která bývá uváděna jako jedna z prvních tištěných příruček věnovaných parfumérskému umění. Recepty na vonné vody, pomády či pudry se díky ní mohly šířit i mimo uzavřený okruh řemeslníků.

Ve Florencii se vonné řemeslo rozvíjelo především v lékárnách. Dominikánští řeholníci při kostele Santa Maria Novella pěstovali léčivé byliny a připravovali z nich masti, balzámy a destilované vody pro potřeby kláštera i nemocných. Z této klášterní lékárny se postupně stala samostatná instituce, která roku 1612 otevřela své dveře veřejnosti. Její příběh dobře ukazuje, jak tenká hranice tehdy vedla mezi lékem a vonnou vodou: růžová voda nebo voda z pomerančových květů měla podle dobového chápání osvěžit, uklidnit i provonět zároveň. Florentští lékárníci navíc patřili do vlivného cechu Arte dei Medici e Speziali, který sdružoval lékaře, lékárníky i obchodníky s kořením – vůně, koření a léčiva tehdy zkrátka patřily do jednoho světa.

Italské renesanční dvory – Medicejští ve Florencii, Este ve Ferraře, Gonzagové v Mantově či Sforzové v Miláně – mezi sebou soutěžily v nádheře. Předháněly se stavbami a hostinami, ale i tím, jak voněly jejich komnaty, oděvy a doplňky. Parfuméři, alchymisté a lékárníci proto patřili k žádaným řemeslníkům. O vonné recepty se podle dochovaných pramenů zajímaly i samy šlechtičny: o Isabelle d'Este se uvádí, že si vonné směsi ráda míchala sama, a Caterině Sforze je připisována sbírka receptů známá jako Experimenti, v níž se vedle léčebných postupů objevují i kosmetické a vonné přípravky.

Proč se tedy právě Itálie 16. století považuje za laboratoř evropské parfumerie? Spojily se tu tři předpoklady: snadný přístup k surovinám díky obchodu, znalost destilace a lékárnictví rozvíjená v klášterech, cechách i na univerzitách – v Padově například vznikla roku 1545 botanická zahrada, která bývá řazena k nejstarším univerzitním zahradám na světě – a konečně poptávka bohatých dvorů, které byly ochotny za vůně štědře platit. Italské postupy i italští řemeslníci se odsud šířili do dalších zemí a jedna z těch cest vedla přímo do Francie.

Kateřina Medicejská přiváží do Francie italské parfuméry

Na podzim roku 1533 se v Marseille konala svatba, která měla pro dějiny vůní nečekaně dlouhý dosah. Čtrnáctiletá Kateřina Medicejská, dcera florentského rodu bankéřů a mecenášů, se provdala za stejně starého Jindřicha, druhorozeného syna francouzského krále Františka I. Na trůn usedl až roku 1547 jako Jindřich II. Kateřina si do nové vlasti nepřivezla jen věno, ale také kus italského dvorského světa – kuchaře, krejčí, umělce a řemeslníky, kteří s sebou nesli zvyky tehdy v mnohém vyspělejší Itálie.

Mezi těmito příchozími bývá nejčastěji uváděn parfumér známý jako René le Florentin, tedy René Florenťan. O jeho životě se dochovalo méně jistot, než by odpovídalo jeho pověsti. Podle tradice provozoval v Paříži krám na mostě Saint-Michel, kde nabízel parfémy, pudry, líčidla a vonné masti. Dobové zprávy jej popisují jako vyhledávanou adresu dvořanů, kteří k němu nechodili jen pro navoněné zboží, ale také pro novinky z paláce. Ať už byla jeho skutečná role jakkoli velká, jeho postava dobře vystihuje, jak silně tehdejší Francie vzhlížela k italským parfumérům.

Kateřině se připisuje velká záliba ve vůních a francouzský dvůr její vkus ochotně přejímal. Nejviditelnějším projevem nové módy se staly parfémované rukavice. Kožené rukavice tehdy nebyly jen ochranou rukou, ale důležitou součástí oděvu, kterou se dávalo najevo postavení. Jemná kůže se navoněla směsmi z ambry, pižma, cibetu, růžové vody nebo koření, takže vůně provázela každé gesto. Představte si dvorní slavnost, kde se při pozdravu nebo podání ruky šíří vůně vzácných surovin – rukavice se darovaly při oslavách i diplomatických setkáních a čím dražší byly použité suroviny, tím jasněji vypovídaly o majetku a významu svého nositele.

S parfémovanými rukavicemi je spojena i nejslavnější pověst celé epochy. V červnu 1572 zemřela v Paříži Jana Navarrská (Jeanne d’Albret), královna Navarry a jedna z vůdčích osobností francouzských protestantů. Do města přijela kvůli přípravám svatby svého syna Jindřicha Navarrského s Kateřininou dcerou Markétou z Valois. Brzy po její smrti se rozšířila zvěst, že ji otrávily navoněné rukavice, které jí měl na Kateřinin pokyn dodat právě René le Florentin. Pověst živila vyhrocená náboženská atmosféra – necelé tři měsíce po královnině smrti následovala Bartolomějská noc – a o staletí později ji proslavil také Alexandre Dumas v románu Královna Margot.

Historici však tuto verzi odmítají. Pro otravu neexistuje žádný doklad a Jana Navarrská nejspíše zemřela na nemoc – podle dochovaných zpráv šlo o plicní onemocnění, často se uvádí tuberkulóza. Pochybnosti vzbuzuje i samotná představa jedu, který by spolehlivě působil přes navoněnou kůži. Příběh o otrávených rukavicích proto berte jako dobovou legendu. O skutečné smrti královny toho mnoho neřekne, zato dobře ukazuje, jakou moc lidé tehdy vůním přisuzovali a jak snadno se v nich dalo tušit tajemství. Móda navoněných rukavic přitom pověsti o jedu bez potíží přežila a dál rostla.

Grasse – koželužny, parfémované rukavice, cech rukavičkářů-parfumérů

Když dnes zaslechnete jméno Grasse, nejspíš si vybavíte provensálské městečko obklopené květinovými poli. Ve středověku a raném novověku však jeho pověst stála na něčem úplně jiném – na kůži. Město leželo na svazích nad Středozemním mořem, mělo dostatek vody z horských pramenů, snadný přístup k dobytku z okolních pastvin a obchodní spojení s italskými přístavy. Místní koželuzi odtud vyváželi vyčiněné kůže, které se těšily pověsti pevného, poddajného a pečlivě zpracovaného materiálu.

Odvrácenou stranou řemesla byl zápach. Při vydělávání kůží se tehdy používaly postupy, které dnes zní spíš odpudivě: louhování ve vápně, máčení v moči, změkčování pomocí zvířecích výkalů a dlouhé namáčení v jámách s tříslovinami z kůry či listů. Výsledná kůže byla odolná, ale nesla v sobě těžký, pronikavý pach, který se z ní nedal snadno dostat. A právě tady vstupuje do příběhu vůně.

Rukavice z jemné kůže patřily v 16. a 17. století k nezbytným doplňkům šlechty i zámožných měšťanů. Nebyly jen ochranou rukou, ale také společenským znamením – dávaly se jako dar a nosily se při slavnostech i dvorních ceremoniích. Móda parfémovaných rukavic, kterou do Francie přinesl italský vkus, nabídla grasským řemeslníkům elegantní řešení jejich potíže: kůži, která páchla, stačilo navonět. Rukavice se napouštěly vonnými oleji a pastami, do kterých se přidávaly vzácné živočišné suroviny jako ambra, pižmo nebo cibet, a také pryskyřice a koření. Vůně tak zakryla pach vydělávání a z obyčejného doplňku udělala luxusní zboží.

Výroba navoněných rukavic se v Grasse stala výnosným odvětvím. Řemeslníci, kteří uměli zpracovat kůži, ušít rukavici a zároveň ji navonět, začali vystupovat jako zvláštní profese – gantiers-parfumeurs, tedy rukavičkáři-parfuméři. Jejich práce vyžadovala znalost surovin, trpělivost i cit pro míru: příliš silná směs mohla být nepříjemná, příliš slabá zase nezakryla pach kůže.

Postavení cechu bývá spojováno se dvěma letopočty. K roku 1614 bývá uváděno udělení královských privilegií, která rukavičkářům-parfumérům potvrdila jejich titul a právo vyrábět i prodávat parfémované zboží. K roku 1724 se pak obvykle vztahují stanovy, jež podrobněji upravovaly fungování cechu, přijímání mistrů a pravidla řemesla. Prameny se v detailech rozcházejí, a proto oba letopočty berte spíše jako orientační milníky než jako přesně doložená data.

V průběhu 18. století se rovnováha začala měnit. Koželužství v Grasse postupně ztrácelo dech – svou roli sehrály vysoké daně z kůže, sílící konkurence z jiných oblastí i proměny módy, v níž parfémované rukavice už nebyly tak výrazným doplňkem. Vonná část řemesla však prosperovala. Rukavičkáři-parfuméři se proto stále více soustředili na samotné vůně: vonné vody, pomády, oleje a pudry, pro které měli v okolí města suroviny, znalosti i zkušené ruce. Rozchod obou profesí se obvykle klade do druhé poloviny 18. století, kdy se z koželužského města začalo stávat město parfumérů.

Květinová pole Provence – jasmín, tuberóza, enfleurage

Zatímco v dílnách se řešilo, jak přebít pach vydělané kůže, na kopcích kolem Grasse rostla surovina, která městu nakonec přinesla mnohem větší slávu. Grasse leží v jižní Provenci nedaleko moře, ale zároveň v závětří alpského předhůří, které ho chrání před studeným severním větrem. Mírné zimy, hodně slunce a voda z horských pramenů vytvořily podmínky, v nichž se dařilo i náročnějším květinám.

Představte si terasovitá pole, na kterých se během roku střídala sklizeň několika druhů. Mezi nejvýznamnější patřily:

• jasmín – velkokvětý jasmín pochází z teplejších oblastí Asie a do Provence se podle všeho dostal přes Středomoří; jeho drobné bílé květy se sbíraly ručně brzy ráno, kdy voní nejintenzivněji,
• růže stolistá – plná, sytě vonící růže, se kterou se dodnes můžete setkat pod označením májová růže nebo růže z Grasse,
• tuberóza – rostlina původem z Mexika, která se do Evropy dostala až po zámořských plavbách; její omamná, krémová vůně je v parfumerii pověstná svou intenzitou,
• pomerančovník hořký – z jeho květů se získává neroli; název se podle tradice odvozuje od italské kněžny z Neroly, která prý touto vůní parfémovala rukavice i koupele,
• levandule – ta rostla spíše ve vyšších a sušších polohách, často i divoce.

Růži, levanduli nebo květy pomerančovníku lze destilovat vodní parou. Jasmín a tuberóza však při zahřátí svou vůni ztrácejí nebo ji mění k nepoznání. Parfuméři proto využili starou zkušenost, že tuk vůně ochotně pohlcuje – podobně jako máslo v lednici nasaje pach okolních potravin.

Enfleurage za studena probíhal zhruba takto: dřevěné rámy se skleněnou deskou, kterým se francouzsky říká châssis, se potřely tenkou vrstvou pečlivě vyčištěného tuku, obvykle vepřového sádla nebo jeho směsi s hovězím lojem. Do tuku se ručně rozprostřely čerstvé okvětní lístky a rámy se naskládaly na sebe. Zhruba po dni se zvadlé květy odstranily a nahradily novými. Postup se opakoval po celé týdny, dokud tuk nebyl vůní nasycený. Výsledkem byla vonná pomáda, kterou šlo používat přímo, nebo z ní později vyluhovat vůni lihem. Jasmín se k této metodě hodil obzvlášť dobře, protože i po utržení ještě nějakou dobu vůni vydává.

Macerace, někdy označovaná jako enfleurage za tepla, byla rychlejší. Květy se ponořily do rozehřátého tuku nebo oleje, několik hodin se v něm louhovaly, pak se scedily a nahradily čerstvými. Tento způsob se hodil spíše pro odolnější květy, například pro růži, pomerančový květ nebo fialky.

Obě metody byly nesmírně pracné a na malé množství vonné pomády bylo potřeba obrovské množství květů. Právě tato ruční práce však z Grasse postupně udělala místo, kde se znalosti o květinových surovinách předávaly z generace na generaci. Ve 20. století enfleurage z velké části nahradily modernější extrakční postupy a dnes se k němu sahá jen výjimečně, spíše jako k připomínce tradice.

V 5. dílu se přeneseme do Versailles k Ludvíku XIV. a na dvůr, o němž se traduje, že celý voněl.