Dějiny vůní, 3. díl: Alembik a růžová voda – arabský a perský svět raného středověku

Od římských růží k arabským učencům

Vítejte u třetího dílu seriálu Dějiny vůní. V prvním díle jsme se vydali do starého Egypta a Mezopotámie, kde vonné pryskyřice stoupaly v chrámech k bohům a kde se oleji a mastmi pečovalo o tělo živých i zemřelých. Druhý díl, nazvaný Řím voní růží, vás provedl lázněmi, hostinami a tržišti říše, která si vonné látky dovážela z velké části tehdy známého světa. Dnes se posuneme o několik století dál – do doby, kdy se těžiště práce s vůněmi přesunulo na Blízký východ.

Když se v 5. století rozpadla západořímská říše, mnohé obchodní cesty se přerušily a část římské rafinovanosti na Západě upadla v zapomnění. Na východě však život pokračoval: Byzanc a sásánovská Persie dál pěstovaly tradici vonných olejů, kadidel a zahrad. Do tohoto prostředí vstoupila v 7. století nová síla. Arabské výboje během několika desetiletí propojily rozsáhlá území a v 8. století se islámský svět rozprostíral od Andalusie na Pyrenejském poloostrově až po Persii a Střední Asii.

Takto rozlehlá říše měla pro dějiny vůní jednu velkou výhodu: spojila lidi, jazyky a znalosti, které dříve žily odděleně. Kupci putovali s karavanami po souši i s loděmi po moři, a tak se na jednom tržišti mohly potkat suroviny z Arabského poloostrova, Indie i jihovýchodní Asie. Vonné látky se tím dostaly do rukou lidí, kteří je nechtěli jen používat, ale také pochopit.

Srdcem této proměny se stal Bagdád, který abbásovští chalífové založili roku 762 jako svou novou metropoli. Podle tradice zde vznikl Dům moudrosti, arabsky Bajt al-hikma – knihovna a místo setkávání učenců, které zažilo rozkvět přibližně v 9. století za chalífy al-Ma'múna. Historici se dodnes přou, zda šlo o skutečnou akademii, nebo spíše o palácovou knihovnu s překladatelskou dílnou. Jisté je, že se v Bagdádu té doby soustředěně překládalo. Z řečtiny, syrštiny a perštiny do arabštiny putovaly spisy Hippokrata, Galéna, Aristotela či Dioskúrida, jehož dílo podrobně popisuje léčivé a aromatické rostliny. K nejznámějším překladatelům patřil Hunajn ibn Isháq a vedle lékařských textů se pozornost obracela i k alchymii.

Proč je to pro příběh vůní tak důležité? Řečtí autoři zanechali popisy rostlin, pryskyřic a postupů, jak z nich připravovat masti, oleje a léčivé přípravky. Arabští a perští učenci však jejich spisy nebrali jako uzavřenou a neměnnou moudrost. Četli je, porovnávali, doplňovali a hlavně zkoušeli v praxi. Vonění tak postupně přestalo být jen zvykem, rituálem nebo projevem luxusu – stalo se oborem, ve kterém se pozorovalo, zapisovalo a ověřovalo. Kdo chtěl zjistit, jak zachytit vůni růže tak, aby vydržela celé měsíce, musel rozumět rostlinám, ohni i vodě.

Představte si na chvíli bagdádskou knihovnu plnou rukopisů, kde se nad pergamenem a papírem skláněli lékaři, filozofové i překladatelé. Právě z tohoto prostředí vzešly nástroje a postupy, které o mnoho století později pomohly vzniknout parfémům, jak je známe dnes.

Alembik: jak Avicenna zdokonalil destilaci

Slovo alembik zní tajemně, ale označuje poměrně prostou věc – destilační aparaturu. Do evropských jazyků se dostalo z arabského al-anbík, které samo vychází z řeckého ambix, tedy nádoby či poklice. Už cesta slova napovídá, že nejde o arabský vynález v pravém smyslu: podobné přístroje používali alchymisté v egyptské Alexandrii v prvních staletích našeho letopočtu. Arabští a perští učenci však alembik převzali, popsali, vylepšili a hlavně z něj udělali běžný nástroj laboratoří, lékáren i dílen na vůně.

Princip si můžete představit na hrnci s pokličkou, na které se při vaření srážejí kapky. Alembik se skládá ze tří částí:

1. Spodní nádoba – vloží se do ní suroviny, například okvětní lístky, a zalijí se vodou. Nádoba se pak zahřívá nad ohněm nebo ve vodní lázni.
2. Hlavice – nasazuje se na spodní nádobu a zachytává stoupající páru. Ta s sebou unáší i drobné vonné látky z rostlin.
3. Odvodní trubice – vede páru z hlavice ven. Jak pára chladne, mění se zpět v kapalinu, která odkapává do sběrné nádobky.

Výsledkem je voňavá vodnatá tekutina, a pokud je surovin dost, na její hladině se může objevit i tenká vrstvička oleje. Právě tento koncentrovaný podíl je předchůdcem toho, čemu dnes říkáme esenciální neboli éterický olej.

Za zakladatele arabské alchymie bývá považován Džábir ibn Hajján, který měl žít v 8. století. Pod jeho jménem se dochoval rozsáhlý soubor spisů, historici však soudí, že velkou část z nich sepsali až pozdější autoři, kteří se k jeho autoritě hlásili. Tyto texty každopádně řadí destilaci mezi základní laboratorní postupy.

Konkrétněji se k vůním dostal al-Kindí, učenec působící v Bagdádu v 9. století. Připisuje se mu spis o parfémech a destilaci s množstvím receptů na vonné vody, oleje i náhražky drahých surovin. Pro dějiny parfumerie je to cenné svědectví, že destilace vůní byla už tehdy zavedeným řemeslem, nikoli jen kuriozitou učenců.

Hlavní postavou tohoto příběhu je ale Avicenna, vlastním jménem Ibn Síná (přibližně 980–1037), perský lékař a filozof. Tradice mu připisuje dvě věci: zdokonalení chlazení při destilaci, kdy měl odvodní trubici stočit do spirály a ochlazovat ji vodou, a získání růžové esence přímo z okvětních lístků. Lepší chlazení znamená, že se pára sráží účinněji a méně vonných látek uniká bez užitku.

U obou prvenství je namístě opatrnost. Jde o tradici, nikoli o doložený vynález – růžová voda se destilovala už před Avicennou a chladicí spirála se v pramenech objevuje spíše později. Jeho skutečný přínos tak možná spočívá hlavně v tom, že postupy pečlivě popsal a zasadil je do přírodovědného rámce. Ať už v něm vidíte vynálezce, nebo spíš zdatného zprostředkovatele, princip, který jeho doba proslavila, se v základu nezměnil: destilace vodní parou zůstává jedním z hlavních způsobů, jak z rostlin získat vonné oleje pro dnešní parfémy.

Růžová voda a atary: bohatství perských zahrad

Představte si zahradu obehnanou zdí, uprostřed s bazénkem a kanálky, kterými proudí voda, a kolem záhony růží, jejichž vůně se v teplém vzduchu drží do pozdního večera. Perská zahrada nebyla jen místem odpočinku – byla obrazem ráje a zároveň zdrojem suroviny, která se stala jedním z nejcennějších vývozních artiklů tehdejšího světa. Z okvětních lístků růží se tu vyráběla růžová voda.

Za centrum výroby se tradičně považuje oblast Fárs na jihu Íránu. Podle dobových zpráv arabských zeměpisců a cestovatelů se růžová voda odtud rozvážela do Mezopotámie, Egypta, Indie a podle některých pramenů až do Číny. Sklízelo se brzy ráno, dokud jsou květy nejvoňavější, a lístky se zpracovávaly bez zbytečného odkladu. Tato tradice ostatně v Íránu přetrvává dodnes – v okolí města Kášán se každé jaro sklízí damašská růže a růžová voda se tam stále připravuje i v malých rodinných dílnách.

Atar: vůně bez alkoholu

Vedle růžové vody se v arabském, perském a později hlavně indickém světě rozvinula ještě jedna forma vůně – atar (často psaný také attar nebo ittar). Jde o koncentrovanou olejovou esenci, která neobsahuje alkohol. Vonné látky z květů se tradičně zachycovaly do nosného oleje, nejčastěji santalového, takže výsledkem je hustá, intenzivní vůně, která se nanáší jen v nepatrném množství přímo na pokožku.

Atary mají v islámském světě zvláštní postavení i z praktických důvodů: bez alkoholu je lze bez obav používat při modlitbě a náboženských svátcích. Jejich tradice je živá dodnes – indické město Kannaudž je proslulé výrobou atarů starými postupy a olejové vůně jsou nedílnou součástí arabské parfumerie. Pokud jste se někdy setkali s parfémovaným olejem, setkali jste se s přímým dědicem této staleté tradice.

Suroviny, které utvářely svět vůní

Růže měla v tomto světě význačné místo, ale zdaleka nebyla sama. Obchodní cesty přinášely na trhy Bagdádu, Basry nebo Damašku suroviny z různých koutů známého světa:

• Kadidlo a myrha – vonné pryskyřice z jihu Arabského poloostrova a z Afriky, po staletí spojované s náboženskými obřady.
• Ambra – vzácná látka z vorvaňů, kterou moře vyplavovalo na pobřeží. Ceněná byla pro svou teplou, hlubokou vůni a schopnost dodat kompozici trvanlivost.
• Pižmo – původně živočišná surovina z oblasti Himálaje a Tibetu, jedna z nejdražších vůbec. Dnes se v parfumerii používá výhradně jeho syntetická podoba.
• Kafr – svěží, chladivá látka z jihovýchodní Asie, kterou dobové prameny zmiňují mezi luxusním zbožím.

Z těchto surovin se skládaly vůně, které dnes řadíme do orientální rodiny – teplé, pryskyřičné a smyslné. Jejich ozvěnu najdete v mnoha současných kompozicích, kde se ambra, pižmo nebo kadidlo objevují v základních tónech.

Růžová voda v kuchyni i ve víře

Růžová voda nepatřila jen na toaletní stolek. Ochucovaly se jí sladkosti, šerbety, rýžové pokrmy i pečivo a v kuchyních Blízkého východu a Indie má své místo dodnes. Hostům se jí kropily ruce na znamení pohostinnosti a používala se i při náboženských obřadech jako symbol čistoty.

K tomu se váže i známý příběh. Podle tradice nechal sultán Saladin po dobytí Jeruzaléma v roce 1187 omýt posvátná místa růžovou vodou, aby je očistil. Podle dobových zpráv se jí do města dovezlo velké množství. Ať už se historie odehrála přesně takto, nebo ji pozdější vyprávění přikrášlila, dobře ukazuje, jakou hodnotu měla růžová voda v tehdejším světě – nebyla jen vůní, ale i znamením úcty a obnovy.

Vůně jako lék: medicína, lázně, každodenní čistota

Pro učence arabského a perského světa nebyla vůně jen příjemným doplňkem. Představte si dobu, kdy hranice mezi lékárnou, kuchyní a toaletním stolkem prakticky neexistovala – stejné látky, které provoněly sváteční hostinu, se objevovaly i v lékařských spisech. Vonné suroviny se vnímaly jako něco, co působí na celé tělo i mysl, a podle toho se s nimi také zacházelo.

Nejznámějším svědectvím je Kánon medicíny, rozsáhlé dílo perského lékaře a filozofa Ibn Síny, v Evropě známého jako Avicenna, dokončené přibližně na počátku 11. století. Jeho část věnovaná léčivým látkám popisuje stovky surovin rostlinného, živočišného i minerálního původu a mezi nimi nechybí růže, šafrán, ambra, pižmo nebo kafr. Tehdejší medicína vycházela z antického učení o tělesných šťávách: každé látce se přisuzovala určitá „povaha“ – teplá, studená, vlhká či suchá – a lékař ji volil tak, aby podle dobových představ vyvážil nemocnému tělo. Vůně tak byly součástí ucelené soustavy, ne samostatnou zábavou.

Je dobré dodat, že jde o historický pohled na tehdejší chápání zdraví. Dnešní lékařství stojí na úplně jiných základech, a proto tyto staré postupy berte jako svědectví o myšlení minulých staletí, nikoli jako návod.

Hammám a rituální omývání

Druhým pilířem byla péče o čistotu. Islámská tradice klade velký důraz na rituální omývání před modlitbou, takže voda a mytí patřily k běžnému dni. Ve městech od Damašku po Isfahán fungovaly veřejné lázně hammám, které navazovaly na římské a byzantské termy. Návštěva měla svůj řád:

• postupný přechod z vlažné místnosti do horké, plné páry,
• důkladné drhnutí pokožky a mytí vlasů,
• odpočinek v chladnější místnosti, často spojený s rozhovorem a občerstvením,
• závěrečné osvěžení vonnou vodou či olejem.

Lázně tak nebyly jen hygienickým zařízením, ale i místem setkávání, kde se probíraly novinky a uzavíraly obchody.

Růžová voda v každodenním životě

Růžová voda a vonné oleje provázely tehdejší domácnosti na každém kroku. Hostům se podle zvyku podávala k opláchnutí rukou po jídle, kropila se jí místnost při slavnostech a vonné oleje se vtíraly do vlasů i vousů. Kronikáři zmiňují, že po roce 1187 dal sultán Saladin podle tradice omýt jeruzalémské svatyně právě růžovou vodou – gesto, které ukazuje, jak silně byla spojená s představou čistoty a úcty.

Ve velké části soudobé Evropy byla situace jiná. Lázně sice existovaly i tam, ale znalost destilovaných vonných vod a propracované farmacie se uchovávala spíše v klášterních zahradách a knihovnách. Právě tento rozdíl později vysvětlí, proč Evropané přijímali arabské znalosti s takovým zájmem.

Návrat do Evropy: Andalusie, Sicílie, křížové výpravy

Zatímco v Bagdádu a perských městech vznikaly destilační dílny a lékařské spisy, latinská Evropa měla k antickému vědění jen omezený přístup. Cesta zpět nevedla jedinou branou, ale několika – přes Pyrenejský poloostrov, přes Sicílii a přes Levantu, kam od konce 11. století mířily křížové výpravy.

Córdoba a Toledo: knihovny, které změnily jazyk

V muslimské Andalusii byla Córdoba v 10. století jedním z největších a nejvzdělanějších měst tehdejšího světa. Podle tradice sem už v 9. století přinesl z Bagdádu dvorní módu, péči o vzhled i zálibu ve vonných přípravcích hudebník Zirjáb. Zahrady s růžemi, pomerančovníky a jasmínem patřily k obrazu andaluských měst stejně samozřejmě jako lázně.

Když Toledo v roce 1085 připadlo kastilskému království, zůstaly v něm arabské knihovny i vzdělanci, kteří uměli arabsky, latinsky a hebrejsky. Ve 12. století zde vzniklo prostředí, kterému se dnes souhrnně říká toledská překladatelská škola. Do latiny se tu převáděly arabské spisy o astronomii, matematice, filozofii a medicíně – mimo jiné i Avicennův Kánon lékařství, který pak po staletí sloužil evropským univerzitám. Spolu s texty se do Evropy dostávala i slova: alembik, alkohol či elixír mají arabský původ.

Normanská Sicílie a obchod přes Benátky

Druhou branou byla Sicílie. Ostrov byl přibližně dvě staletí pod arabskou správou a normanští vládci, kteří ho v 11. století ovládli, arabskou kulturu nesmetli. Na dvoře v Palermu se setkávali latinští, řečtí i arabští učenci a zahrady, citrusové sady a zavlažovací systémy zůstaly součástí ostrovní krajiny.

Křížové výpravy pak otevřely Evropanům přímý kontakt s městy Levanty. Rytíři, poutníci a kupci se vraceli s pepřem, skořicí, hřebíčkem, kadidlem, ale také s růžovou vodou a zvykem vonět se. Podle tradice se právě touto cestou do Evropy rozšířila damascénská růže, jejíž jméno odkazuje na Damašek. Skutečným motorem ovšem byl obchod: Benátky, Janov a Pisa si vybudovaly stálé spojení s přístavy východního Středomoří a vonné zboží proudilo jejich sklady ještě dlouho poté, co křížové státy zanikly.

Co z arabsko-perského dědictví žije dodnes

Když dnes vezmete do ruky lahvičku parfému, držíte v ní kus tohoto příběhu. Vybrali jsme tři stopy, které jsou patrné i v současné parfumerii:

• Destilace – principem odpařování a kondenzace se dodnes získává velká část esenciálních olejů z květů, listů i dřeva.
• Růžová esence – růže zůstává jednou z nejcennějších surovin a růžová voda se používá v péči o pleť i v kuchyni od Maroka po Indii.
• Tradice atarů – koncentrované olejové parfémy bez alkoholu, nanášené v malém množství přímo na pokožku, jsou živou součástí arabské parfumerie a v posledních letech je objevují i evropští milovníci vůní.

Do Evropy se tak spolu s rukopisy a kořením dostala i představa, že vůně patří ke kultivovanému životu. Jak ji dále rozvinuli evropští řemeslníci, se dozvíte ve 4. dílu seriálu, který vás zavede k rukavičkářům z Grasse ve středověku a renesanci.