Dějiny vůní, 2. díl: Řím voní růží

Řecko přebírá vonné umění: oleje, atleti, Theofrastos

V prvním dílu jsme se zastavili ve starověkém Egyptě, kde vonné látky provázely chrámové obřady i každodenní život a kde vznikalo kyphi – směs pryskyřic, koření, vína a medu, která se pálila jako oběť bohům. Tentokrát se vydáme dál na sever, k břehům Egejského moře. Vonné umění sem nedorazilo naráz, ale postupně, spolu s obchodníky, kteří po Středomoří rozváželi zboží z Orientu.

Významnou roli v tom sehráli Féničané. Jejich lodě spojovaly přístavy Levanty s ostrovy a městy řeckého světa a vedle tkanin, skla či kovů převážely i aromatické suroviny – myrhu, kadidlo a koření, které do Středomoří putovaly z Arábie a vzdálenějších částí Asie. Řekové se tak seznámili nejen se vzácnými surovinami, ale i s představou, že vůně patří ke kultivovanému životu. Vonné oleje, jimiž se potírají bohyně i hrdinové, zmiňují už Homérovy eposy.

Řecký parfém ovšem vypadal jinak, než na jaký jste zvyklí dnes. Jeho základem nebyl alkohol, ale rostlinný olej, nejčastěji olivový, v němž se nechávaly vyluhovat květy, byliny, koření nebo pryskyřice. Hotové vonné oleje se uchovávaly v malých keramických nádobkách a Řekové si je roztírali po těle po koupeli, používali je při hostinách a nabízeli je bohům v rámci kultu. Vůně tak plnila hned několik úloh najednou: podle dobových představ chránila pokožku před sluncem a vysycháním, dodávala pocit čistoty a zároveň vyjadřovala úctu k hostům i k božstvům.

Zvláštní kapitolu představují atleti v gymnasiích. Před cvičením si tělo potírali olejem, který měl podle antických autorů pokožku chránit, pružit svaly a také zvýraznit krásu vypracované postavy. Olej si nosili v malé kulaté lahvičce, které se říká aryballos. Závodníci cvičili nazí, a tak se jim při zápasech a běhu na naolejovanou kůži lepil prach a písek. Po tréninku proto přišla na řadu kovová škrabka zvaná strigil – zahnutý nástroj, kterým si olej i s prachem a potem z těla stírali. Teprve potom následovala koupel. V gymnasiu se přitom nejspíš používal hlavně obyčejný olivový olej, zatímco bohatě vonící směsi zůstávaly spíše výsadou zámožnějších.

Na závěr se zastavme u postavy, bez níž by dějiny vůní byly o poznání chudší. Theofrastos z Eresu, žák a nástupce Aristotela v athénském Lykeiu, žil přibližně ve 4. a na počátku 3. století před naším letopočtem. Proslul hlavně jako přírodovědec, který soustavně popsal rostliny, a vedle toho sepsal kratší spis O vůních. Ten patří k nejstarším dochovaným textům, které se vonným látkám věnují systematicky. Theofrastos v něm rozebírá, z jakých rostlin a jejich částí se vůně získávají, proč se jako nosič hodí oleje, které vůni dobře přijmou a dlouho udrží, a jak se suroviny zahřívají a mísí. Věnuje se i uchovávání: vonné oleje podle něj potřebují chladné, stinné místo a vhodné nádoby, aby nezvětraly.

Jeho poznámky ukazují, že výroba vonných olejů už tehdy byla řemeslem se zavedenými postupy, nikoli nahodilým mícháním. Na tyto zkušenosti později navázali i Římané – a právě za nimi se v tomto díle vydáme dál.

Rituál římských lázní: po koupeli přichází vonný olej

Představte si římské odpoledne. Práce je pro tento den většinou hotová a velká část města míří stejným směrem – do lázní. Veřejné lázně, latinsky thermae, menší pak balnea, nebyly jen místem, kde se člověk umyl. Podle dobových pramenů se v nich domlouvaly obchody i schůzky, probíraly se novinky a cvičilo se. Vstupné bylo ve velkých městech spíše nízké, a tak se pod jednou střechou potkával senátor, řemeslník i propuštěný otrok.

Návštěva měla ustálený sled, i když se v jednotlivých lázních a obdobích lišil. Zjednodušeně ji lze popsat takto:

• Apodyterium – šatna, kde návštěvník odložil oděv, často pod dohledem vlastního otroka.
• Tepidarium – vlažná místnost, ve které si tělo zvyklo na teplo a dalo se v klidu posedět a hovořit.
• Caldarium – horká místnost vyhřívaná podlahovým topením (hypokaustem), s horkou vodou a párou. Tady se člověk vydatně zapotil a kůže se zbavovala nečistot.
• Frigidarium – studená lázeň, často s bazénem, která celý proces uzavírala a tělo osvěžila.

Mnozí Římané si před koupelí ještě zacvičili na palestře, nádvoří pro míčové hry a zápas. Mýdlo v dnešním smyslu běžně nepoužívali – jeho roli převzal olej, který se nanesl na kůži a spolu s potem a prachem se pak stíral zahnutou kovovou škrabkou zvanou strigil.

Olej ale nesloužil jen k čištění. Po závěrečné lázni přicházelo mazání, kterým rituál vrcholil. Kůže vysušená teplem a vodou se znovu potřela olejem nebo mastí, aby zůstala vláčná a příjemně voněla. Některé větší lázně k tomu měly zvláštní místnost, označovanou jako unctorium, případně prostor pro uložení olejů. Nanášení obstarávali otroci, které si zámožný návštěvník přivedl s sebou, nebo pomocníci, jimž se za službu platilo. Olej roztírali, tělo promasírovali a postarali se, aby se jejich pán vrátil mezi lidi upravený.

Právě v tomto kroku bylo zřetelně vidět, kdo na tom je jak. Chudší návštěvníci vystačili s prostým olivovým olejem bez jakékoli přísady. Bohatší si nosili vlastní vonné směsi v malých skleněných, keramických či kamenných nádobkách, které za nimi nesl otrok spolu s ručníky a strigilem. Uvnitř býval olej provoněný květy, kořením nebo pryskyřicemi a podle jeho vůně mohli ostatní snadno odhadnout, s kým mají tu čest.

Zajímavé je, jak Římané o vůni přemýšleli. Nebyla pro ně pouhou ozdobou ani luxusem navíc. Čisté, olejem ošetřené a jemně vonící tělo patřilo k představě slušného, kultivovaného člověka, který se umí pohybovat ve společnosti. Naopak zápach potu a neupravenost se pojily s těžkou prací, venkovem nebo nedbalostí. Vůně tak byla součástí čistoty i společenského vystupování – podobně jako upravený oděv nebo způsob řeči. Hranice mezi přiměřenou péčí a okázalým přepychem však byla tenká a Římané se o ni dokázali vášnivě přít.

První parfémové obchody: unguentarii, Capua, růže Paesta

Vonné oleje, které si Římané nanášeli na tělo, obvykle nevznikaly v domácnostech. Starali se o ně řemeslníci a obchodníci zvaní unguentarii – výrobci a prodejci vonných mastí, olejů a pudrů. Jejich krámky si můžete představit jako malé dílny s pultem do ulice, kde se suroviny míchaly, zahřívaly a plnily do drobných nádobek z keramiky, později stále častěji ze skla. V době, kdy Řím přerůstal v říši, se po Středomoří rozšířilo foukání skla a lehké lahvičky se staly typickým obalem vonných přípravků. Ve městech tak vznikla profese, kterou lze s trochou nadsázky považovat za předchůdce dnešních parfumérů i parfémových obchodů.

Nejslavnějším centrem tohoto řemesla byla podle antických autorů Capua v Kampánii. Jedna z jejích ulic, respektive náměstí, nesla jméno Seplasia a podle dochovaných zmínek ji ovládli obchodníci s vonnými látkami. Jméno se podle všeho stalo pojmem: latinští autoři jím označovali vonné zboží a přepych vůbec. Capua měla pověst bohatého a požitkářského města – podle tradice tamní pohodlí dokonce změkčilo Hannibalovo vojsko, které zde přezimovalo.

Kampánie přitom nebyla jen tržištěm, ale i zásobárnou surovin. Úrodná sopečná půda kolem Neapolského zálivu dávala olivy, z nichž se lisoval olej jako základ vonných přípravků, a také květiny. Archeologové navíc v kampánských městech, například v Pompejích, nacházejí pozůstatky provozů, které podle všeho souvisely s výrobou a prodejem vonných olejů.

Zvláštní místo mezi květinami měly růže z Paesta, starobylého města jižně od Salerna, které kdysi založili řečtí osadníci. Římští básníci, mezi nimi Vergilius, Propertius či Martialis, zmiňují paestské růže jako obraz krásy a hojnosti a opakovaně se u nich objevuje představa růžových zahrad, které kvetly dvakrát do roka. Ať už šlo o skutečné dvojí kvetení, nebo o básnickou nadsázku, pověst Paesta jako růžového kraje přetrvala staletí.

Domácí květy však na celou škálu vůní nestačily. Nejvzácnější suroviny putovaly do Říma z daleka:

• Myrha a kadidlo – pryskyřice z jižní Arábie a z protějšího afrického pobřeží, které se po karavanních a námořních cestách dostávaly do středomořských přístavů.
• Nard – vonný kořen rostliny z himálajských oblastí, dovážený přes Indii; patřil k nejdražším přísadám své doby.
• Skořice a kasie – vonné kůry, jejichž skutečný původ obchodníci podle antických zpráv rádi zahalovali tajemstvím.
• Zboží z Egypta – Alexandrie fungovala jako velké překladiště koření a pryskyřic a egyptské vonné masti měly v Římě pověst zručné práce.

Jak ale vonný přípravek vznikl bez destilace, kterou antický svět k výrobě vůní běžně nepoužíval? Základem byla macerace. Květy, byliny nebo rozdrcené pryskyřice se louhovaly v oleji či tuku, směs se mírně zahřívala a po čase se rostlinný materiál vylisoval. Postup se často opakoval s čerstvými květy, aby vůně zesílila. Jako nosič sloužil olivový olej, nejlépe z nezralých oliv, nebo jiné jemné oleje s co nejslabší vlastní vůní. Hustší masti vznikaly přidáním tuků a pryskyřic, které vůni zároveň pomáhaly udržet. Výsledek se od dnešních parfémů lišil – byl olejový, těžší a na kůži se roztíral, nikoli rozprašoval. Přesto v něm můžete vidět stejný cíl, jaký parfumerie sleduje dodnes: zachytit prchavou krásu květů a pryskyřic a uchovat ji co nejdéle.

Císařský přepych versus kritika moralistů

S nástupem císařství se vonné oleje a masti staly něčím víc než znamením čistoty. Kdo chtěl dát najevo bohatství a postavení, dával je najevo i vůní – a hostiny zámožných Římanů se proměnily v divadlo, ve kterém vonné látky hrály jednu z hlavních rolí. Představte si jídelnu, kde hosté spočívají na lehátkách s věnci z růží na hlavě, podlaha je posetá okvětními lístky a vzduch je těžký vůní mastí, pryskyřic a vína ochuceného květy.

Růže v tomto světě nebyla jen ozdobou. Věnce z jejích květů patřily ke slavnostnímu stolování, lístky se sypaly na lože i na podlahu a podle dobových zpráv se jimi na nejokázalejších hostinách plýtvalo tak, že se výdaje za ně staly oblíbeným námětem vyprávění o rozmařilosti. Vonět se přitom nemělo jen v jídelně. Plinius Starší zaznamenal, že někteří jeho současníci si nechávali navonět dokonce i chodidla – zvyk, který mu připadal jako vrchol nesmyslného přepychu.

Nero se stal symbolem celé této doby. Životopisec Suetonius popisuje v jeho Zlatém domě jídelny se stropy z pohyblivých slonovinových desek, odkud se na hosty mohly snášet květy, a s trubkami, které rozstřikovaly vonné tekutiny. Plinius zase uvádí, že na pohřbu Neronovy manželky Poppaey se spálilo víc vonných pryskyřic, než kolik jich podle jeho odhadu vyprodukuje Arábie za celý rok.

Je ale dobré vědět, kdo tyto zprávy zapsal. Suetonius i Tacitus psali s odstupem několika desetiletí a Nerona vykreslovali jako odstrašující příklad vládce. Ještě volněji zachází s fakty pozdně antická sbírka císařských životopisů známá jako Historia Augusta. Podle ní dal císař Elagabalus na své hosty shodit tolik růžových lístků, že se pod nimi někteří udusili. Historici tento příběh považují spíše za literární nadsázku než za doloženou událost, do obecného povědomí se ale dostal díky obrazu, který v roce 1888 namaloval Lawrence Alma-Tadema. Bezpečně tak lze říct jen tolik:

• vonné masti a pryskyřice byly v císařském Římě drahým zbožím a jejich spotřeba vypovídala o majetku,
• růžové věnce a lístky ke slavnostním hostinám skutečně patřily,
• konkrétní čísla a nejbarvitější scény pocházejí od autorů, kteří chtěli rozmařilost odsoudit nebo čtenáře pobavit, a je třeba je číst s rezervou.

Ne všichni Římané přepych obdivovali. Plinius Starší věnoval vonným mastem ve své rozsáhlé encyklopedii Naturalis historia celou pasáž a kritikou nešetřil. Vůně podle něj patří k nejzbytečnějším ze všech výdajů na luxus: perly a drahokamy přecházejí na dědice, látky vydrží roky, ale vonná mast vyprchá chvíli poté, co ji použijete. A navíc z ní podle Plinia nemá velký užitek ani ten, kdo ji nosí – vůni cítí hlavně lidé kolem něj.

Seneca se k přepychu stavěl kriticky z pozice stoické filozofie. Ve svých dopisech příteli Luciliovi opakovaně srovnával střídmý život předků s rozmazlenými zvyky současníků. Přepych podle něj člověka neobohacuje, ale oslabuje: kdo si navykne na změkčilé pohodlí, včetně navoněného těla, stává se závislým na věcech, které ke spokojenému životu nepotřebuje. Paradoxem zůstává, že sám Seneca byl Neronovým vychovatelem a rádcem a patřil k nejbohatším mužům své doby – což mu odpůrci vyčítali už za jeho života.

Římské vůně tak stály na pomezí dvou světů. Pro jedny byly samozřejmou součástí elegantního života, pro druhé příznakem úpadku mravů. Spor mezi potěšením a střídmostí se v dějinách vonného umění ještě mnohokrát vrátí.

Po pádu Říma: vonné umění na cestě do středověku

Římský svět vůní stál na dálkovém obchodu. Myrha a kadidlo putovaly z Arábie, nard a koření z Indie a do přístavů je sváželi obchodníci, kteří spoléhali na bezpečné cesty a stabilní peníze. Když se v 5. století západořímská říše rozpadla (za symbolický konec se obvykle považuje rok 476), tato síť se na západě Evropy z velké části přetrhla. Města se vylidňovala, lázně chátraly a vonné pryskyřice či exotické oleje se staly zbožím, které si mohl dovolit jen málokdo.

Vonné umění ale nezmizelo – spíš se přestěhovalo a změnilo podobu. Představte si ho jako řeku, která na jednom místě téměř vyschne, zatímco jinde teče dál. Přežilo hlavně na třech místech.

Byzanc. Východní polovina říše s centrem v Konstantinopoli vydržela o téměř tisíc let déle a na římskou tradici přímo navázala. Lázně, vonné oleje i dovoz surovin z Východu tu pokračovaly. Z dochovaných předpisů, jako je takzvaná Kniha eparchova z 10. století, se zdá, že prodejci vonných látek patřili k organizovaným městským cechům, jejichž obchod úřady pečlivě hlídaly. Konstantinopol se tak stala mostem, přes který se znalosti i suroviny dál předávaly.

Liturgické kadidlo. První křesťané se mu podle všeho spíše vyhýbali, protože pálení kadidla bylo spojené s pohanskými oběťmi a s uctíváním císaře. Zhruba od 4. a 5. století, kdy se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím říše, se však kadidlo do bohoslužby postupně vrátilo – tentokrát jako obraz modlitby stoupající k nebi. Díky tomu po celý středověk trvala alespoň po této vzácné pryskyřici stálá poptávka a dálkový obchod s ní úplně neustal.

Kláštery. Mniši opisovali antické spisy o léčivých rostlinách, především dílo řeckého lékaře Dioskorida, a v klášterních zahradách pěstovali byliny jako šalvěj, rozmarýn, mátu nebo lilie. Nechyběla mezi nimi ani růže – květina, kterou si Římané tolik oblíbili, tak přežila spíše v roli léčivky a symbolu než hodovního přepychu. Podobné rostliny vyjmenovává i nařízení připisované Karlu Velikému z doby kolem roku 800, které určovalo, co se má pěstovat na královských statcích.

Vztah církve k osobní vůni byl přitom zpočátku rezervovaný. Někteří raně křesťanští autoři, například Klement Alexandrijský, varovali před voňavými mastmi jako před projevem marnivosti, i když jejich střídmé užívání zcela nezavrhovali. Vonné látky si tak své místo udržely hlavně v kostele a při péči o nemocné, zatímco okázalé navoňování, jaké znaly římské hostiny, z každodenního života na západě na dlouho ustoupilo.

Zatímco Evropa vůně spíše opatrovala, než rozvíjela, skutečný pokrok se odehrával jinde – ve třetím dílu se proto vydáme do arabského a perského světa, kde se podle tradice zásluhou učenců, jako byl Avicenna, zdokonalila destilace a růžová voda se stala vyhledávaným zbožím.