Dějiny vůní, 1. díl: Kyphi a kadidlo – starověký Egypt a Mezopotámie

Kde začínají dějiny vůní: starověký Egypt a Mezopotámie

Představte si chrámové nádvoří na břehu Nilu krátce po východu slunce. Kamenné sloupy ještě drží noční chlad, kněží v bílém plátně procházejí mezi oltáři a z kadidelnic stoupá hustý, nasládlý kouř. Vzduch voní pryskyřicí, medem a kořením. Právě takové obrazy stojí na samém počátku příběhu, kterým vás bude provázet náš nový seriál Dějiny vůní – od starověkých chrámů přes středověké lékárny a dvorské parfumérie až po současnost.

Už samotné slovo parfém tuto stopu připomíná. Odvozuje se od latinského per fumum, tedy „skrze kouř“. Nejstarší vůně se totiž nenanášely na kůži, ale pálily se. Kouř stoupal k nebi a lidé věřili, že s sebou nese jejich modlitby, prosby i díky.

Proč začínáme právě v Egyptě a Mezopotámii? V úrodných údolích Nilu, Eufratu a Tigridu vznikly jedny z prvních civilizací, které uměly psát. Díky hliněným tabulkám s klínovým písmem, nápisům na stěnách chrámů a papyrům víme o vonných látkách z doby před více než čtyřmi tisíci lety mnohem víc než o jiných oblastech téhož období. A z těchto pramenů vyplývá jedna zásadní věc: vonné látky patřily nejdříve bohům a teprve potom lidem.

V Mezopotámii se před sochami bohů pálilo cedrové a cypřišové dřevo i vonné pryskyřice. Podle Eposu o Gilgamešovi přinesl Utnapištim po potopě oběť, jejíž příjemnou vůni bohové ucítili a shromáždili se kolem ní. Z mezopotámských tabulek známe také ženu jménem Tapputi, která žila přibližně ve 13. století př. n. l. a bývá označována za první jménem doloženou výrobkyni vonných látek. Zápis o její práci zmiňuje květy, oleje a pryskyřice i postup, který se několikrát opakoval.

V Egyptě měly vonné látky podobně posvátné postavení. Egyptské slovo pro kadidlo se často vykládá jako „to, co činí božským“. Vůně provázela každodenní péči o sochy bohů v chrámech, ale i život faraonů a nakonec jejich cestu na onen svět.

V tomto prvním dílu se podíváme na čtyři oblasti, v nichž vonné látky hrály ve starověkém Egyptě a Mezopotámii hlavní roli:

• Oběti a chrámové obřady – proč se bohům denně kouřilo a co se skrývalo ve slavné směsi kyphi.
• Léčení a péče o tělo – vonné oleje a masti, které chránily kůži před suchým pouštním podnebím a byly součástí tehdejšího léčitelství.
• Pohřební rituály – jak myrha a pryskyřice pomáhaly při mumifikaci a co znamenala vůně pro představu věčného života.
• Dálkový obchod – výpravy za vzácnými pryskyřicemi do vzdálené země Punt a do jižní Arábie, které daly vzniknout prvním vonným obchodním cestám.

Mnohé z tehdejších surovin – myrha, kadidlo neboli olibanum, cedr či skořice – přitom nepatří jen do muzeí. V proměněné podobě je dodnes najdete v základních tónech řady orientálních a dřevitých vůní. Až budete příště vnímat teplý, pryskyřičný závoj parfému, můžete si vzpomenout, že jeho kořeny sahají až k chrámovým nádvořím zahaleným vonným kouřem.

Vonný kouř pro bohy: kyphi, myrha a kadidlo při chrámových obřadech

Když dnes sáhnete po parfému, myslíte nejspíš na sebe – na to, jak budete vonět a jak se budete cítit. Ve starověkém Egyptě a Mezopotámii ale vůně patřila v první řadě bohům. Vonný kouř, který stoupal z oltářů a chrámových svatyní, byl obětí a zároveň prostředníkem: nesl modlitby vzhůru a měl božstvo potěšit, usmířit nebo přivolat. Pálení kadidla tak bylo pevnou součástí každodenního chrámového provozu, nikoli jen výjimečným gestem.

Tři látky, které voněly v chrámech

• Kadidlo (olibanum) – pryskyřice stromů rodu Boswellia. Při pálení vydává světlý, čistý a mírně citrusový kouř, který se pro svou jasnost spojoval se světlem a slunečním božstvem.
• Myrha – tmavší, hořce balzámová pryskyřice keřů rodu Commiphora. Její vůně je hlubší a teplejší a v chrámech se používala jak samostatně, tak jako součást složitějších směsí.
• Kyphi – egyptská vonná směs, kterou můžete považovat za jeden z nejstarších známých „receptů“ na vůni. Skládala se z pryskyřic, medu, vína, rozinek a různého koření či aromatických rostlin.

Kyphi: recept vytesaný do kamene

Kyphi nebylo jednoduché pálidlo, ale pečlivě připravovaná kompozice. Suroviny se drtily, máčely ve víně, slazovaly medem a nechávaly se odležet, než se z nich tvarovaly malé kuličky určené k pálení. Receptury se dochovaly na zdech chrámů v Edfu a na ostrově Philae, které pocházejí z pozdního, ptolemaiovského období egyptských dějin. Jednotlivé verze se liší počtem i druhem složek a některé rostliny z nich dnes nedokážeme s jistotou určit, takže každá moderní „rekonstrukce“ kyphi je spíš odborným odhadem než přesnou kopií.

Antičtí autoři, kteří o egyptských obřadech psali, uvádějí, že se během dne střídaly různé vůně – a kyphi bývá spojováno především s večerními obřady. Pokud tento údaj berete s mírnou opatrností, neuděláte chybu: řecké a římské prameny vznikly o staletí později a ne vždy popisovaly egyptskou praxi věrně.

Cedr, cypřiš a žena jménem Tapputi

V Mezopotámii hrálo podobnou roli vonné dřevo. Při obřadech se pálilo cedrové a cypřišové dřevo spolu s aromatickými rostlinami a pryskyřicemi. Motiv vonné oběti, jejíž vůni bohové ucítí a shromáždí se kolem ní, se objevuje i v mezopotámské literatuře, například ve vyprávění o potopě v eposu o Gilgamešovi.

Z Mezopotámie pochází také jedno z prvních jmen, které lze s výrobou vonných látek spojit. Klínopisná tabulka, datovaná obvykle do konce 2. tisíciletí př. n. l., zmiňuje ženu jménem Tapputi, která působila jako dozorkyně v královském paláci a připravovala vonné směsi z květů, oleje a aromatických rostlin. Bývá proto uváděna jako jedna z prvních doložených výrobkyň vonných látek – i když z jediného textu toho o jejím životě víme jen velmi málo.

Skrze kouř

Spojení vůně a kouře se zachovalo i v jazyce. Slovo parfém se tradičně vykládá z latinského per fumum, tedy „skrze kouř“. Jazykovědci sice upozorňují, že se slovo do evropských jazyků dostalo až oklikou přes italštinu a francouzštinu, ale obraz, který v sobě nese, sedí přesně: první vůně lidských dějin nebyly určené pro kůži, ale pro vzduch – a pro bohy.

Vůně jako lék: vonné oleje, masti a kužely na parukách

Když dnes mluvíme o parfému, máme na mysli především olfaktorický dojem. Pro obyvatele starověkého Egypta a Mezopotámie však byla vůně něčím mnohem praktičtějším. Tatáž vonná mast mohla posloužit při obřadu, při péči o tělo i při léčení – a hranici mezi kosmetikou, náboženstvím a medicínou by tehdejší lidé nejspíš ani nedokázali přesně určit.

Oleje a masti proti slunci a suchu

Život na okraji pouště znamenal ostré slunce, suchý vzduch a písek. Egypťané proto pravidelně potírali pokožku oleji a mastmi z rostlinných olejů nebo živočišných tuků, do nichž se vyluhovaly aromatické suroviny – myrha, kadidlo, cedrové dřevo, ale také květy lilie či lotosu. Alkohol jako nosič vůně tehdy ještě neznali, takže vonný olej byl samotným základem tehdejší parfumerie.

Péče o pokožku přitom nebyla výsadou elit. Z písemností dělnické osady Dér el-Medína se lze dočíst, že olej patřil vedle obilí k pravidelným přídělům řemeslníků, kteří budovali královské hrobky. Představte si tedy vonné oleje spíše jako každodenní potřebu než jako luxus. Také v Mezopotámii měly své pevné místo – klínopisné texty zmiňují pomazávání olejem při obřadech i při běžné hygieně.

Co o vůních říkají lékařské papyry

Nejznámějším pramenem k egyptskému lékařství je Ebersův papyrus, sepsaný přibližně v 16. století před naším letopočtem. Obsahuje stovky receptů a v mnoha z nich se objevují suroviny známé z vonných směsí: myrha, kadidlo, med, pryskyřice, oleje a byliny. Podle papyru se z nich připravovaly masti na rány, přípravky na kůži i směsi k vykuřování, při němž se kouř z rozžhavených surovin nechával působit na nemocného nebo na prostor kolem něj.

Tyto recepty odrážejí tehdejší chápání nemoci, v němž se prolínalo pozorování s vírou v působení bohů a démonů. Vůně tu měla nejen „léčit", ale také očišťovat a odhánět zlé síly. Historikům proto papyry slouží jako svědectví o tom, jak si starověcí lidé představovali svět – nikoli jako návod pro dnešek.

Záhada vonných kuželů

Na nástěnných malbách z hrobek Nové říše mají hodovníci a hodovnice na parukách drobné světlé kužely. Egyptologové dlouho předpokládali, že šlo o kužely z vonného tuku, které během hostiny pozvolna tály a stékaly po vlasech. Jiní badatelé namítali, že může jít jen o výtvarný symbol – znak vůně, slavnostní chvíle nebo posvátného stavu.

Spor posunuly až nálezy z Amarny, města faraona Achnatona. Na tamním pohřebišti byly u dvou pohřbených nalezeny skutečné kužely na hlavě, podle rozboru duté a z materiálu podobného vosku. Stopy vonného tuku se však podle dostupných zpráv neprokázaly. Nález tedy podporuje myšlenku, že se kužely skutečně nosily, ale neodpovídá jednoznačně, k čemu sloužily – zda patřily k hostinám, k obřadům, nebo k víře v posmrtný život. Otázka proto zůstává otevřená.

Vůně pro věčnost: myrha, pryskyřice a mumifikace

Pro staré Egypťany neznamenala smrt definitivní konec, ale přechod do jiné podoby existence. Aby duše zemřelého mohla pokračovat v posmrtném životě, potřebovala se podle tehdejší víry vracet do zachovaného těla. Vůně proto v pohřebních rituálech nebyly pouhou ozdobou – patřily k samotné péči o věčnost. Měly tělo chránit, očistit a připravit na důstojný přechod na onen svět.

Mumifikace byla dlouhý a pečlivě promyšlený proces, který podle dochovaných popisů mohl trvat až sedmdesát dní. Balzamovači tělo nejprve vysušili natronem, přírodní solí z vysychajících jezer, a teprve poté nastoupily vonné látky. Řecký dějepisec Hérodotos, který Egypt navštívil v 5. století před naším letopočtem, uvádí, že se tělní dutiny plnily drcenou myrhou, kasií a dalším kořením. Jeho popis však vznikl v době, kdy měla mumifikace za sebou už přes dva tisíce let vývoje, a historici ho proto čtou s jistou opatrností.

Moderní chemické rozbory zbytků z mumií, obinadel a balzamovacích nádob dnes obraz z písemných pramenů upřesňují. Mezi látkami, které se při mumifikaci používaly, se nejčastěji uvádějí:

• myrha – aromatická pryskyřice s hořkým, balzamickým tónem, ceněná pro svou vůni i pro schopnost zpomalovat rozklad,
• pryskyřice jehličnanů – pravděpodobně z cedrů, jalovců či borovic; po zahřátí vytvářely na těle i obinadlech ochrannou vrstvu,
• vonné oleje a tuky – změkčovaly kůži a sloužily jako nosič dalších aromatických složek,
• včelí vosk – pomáhal utěsnit a chránit povrch těla,
• koření – podle antických autorů zejména kasie a skořice, jejichž teplá vůně se pojila s představou božské přítomnosti.

Tyto látky plnily dvojí úkol. Prakticky pomáhaly tělo konzervovat – pryskyřice a vosk vytvářely bariéru proti vlhkosti a hmyzu a některé z nich podle současných rozborů brzdí i růst mikroorganismů. Zároveň zakrývaly pach rozkladu, který byl pro Egypťany nejen nepříjemný, ale i symbolicky nečistý. Vůně tak doslova oddělovala pomíjivé od věčného.

Péče o zemřelého nekončila uložením do sarkofágu. Do hrobek se vkládaly nádoby s vonnými mastmi a oleji jako výbava pro posmrtný život – zemřelý měl mít na onom světě k dispozici vše, co potřeboval za života, a vůně k tomu neodmyslitelně patřila. Nejznámějším dokladem je hrobka Tutanchamona, kterou v roce 1922 otevřel Howard Carter. Mezi bohatou výbavou se našly zdobené nádoby z kalcitu, často označovaného jako egyptský alabastr, se zbytky mastí. Podle dobových zpráv z nich byla i po více než třech tisíciletích údajně stále cítit slabá vůně. Část nádob byla prázdná a jedno z vysvětlení zní, že vonné masti byly natolik cenné, že se staly kořistí starověkých vykradačů hrobů.

Pohřební obřady a chrámový kult přitom spojovala stejná myšlenka: vůně má očistnou sílu a přibližuje člověka bohům. Při pohřebních rituálech se pálily tytéž pryskyřice, jaké stoupaly ve svatyních, a zemřelý ošetřený vonnými látkami se tak v představách Egypťanů sám přibližoval božskému světu. Až příště ucítíte balzamický, mírně hořký tón myrhy v základních tónech parfému, můžete si vzpomenout, že právě tato vůně kdysi provázela lidi na jejich nejdelší cestě.

Za pryskyřicemi do Puntu a jižní Arábie: první vonné obchodní cesty

Kadidlo a myrha, jejichž kouř stoupal v chrámech na Nilu i Eufratu, nevznikaly na místě. Stromy, z jejichž kůry se tyto pryskyřice získávají, rostou především v suchých oblastech jižní Arábie a Afrického rohu. Každé zrnko vonné pryskyřice v egyptském nebo mezopotámském chrámu tak mělo za sebou dlouhou cestu – po moři, přes poušť a rukama mnoha obchodníků. Vonné suroviny proto patřily k prvnímu zboží, kvůli kterému se vyplatilo podnikat výpravy na vzdálenost stovek a tisíců kilometrů.

Egypťané označovali zemi, odkud přicházely nejcennější pryskyřice, jménem Punt. Kde přesně ležela, se historici dodnes přou. Nejčastěji ji hledají na pobřeží jižní části Rudého moře, zhruba v oblasti dnešní Eritreje, východního Súdánu nebo Somálska. Styky s Puntem jsou doloženy už z dob Staré říše, nejslavnější výprava se však pojí s královnou Hatšepsut, která vládla v 15. století před naším letopočtem.

Průběh této výpravy zachycují reliéfy v jejím zádušním chrámu v Dér el-Bahrí nedaleko Théb. Uvidíte na nich lodě naložené ebenovým dřevem, slonovinou, zlatem, exotickými zvířaty a především vonnou pryskyřicí. Výjimečné je zobrazení živých stromů, které námořníci převáželi i s kořeny v koších. Podle obvyklého výkladu nápisů měly být vysazeny u chrámu, aby měl Egypt vlastní zdroj vonné suroviny přímo u svých bohů. Zda se stromy v cizím podnebí ujaly, s jistotou nevíme – samotný pokus ale ukazuje, jak velkou hodnotu pro Egypťany měly.

Druhým velkým zdrojem byla jižní Arábie, tedy oblast dnešního Jemenu a Ománu. Z naříznuté kůry kadidlovníku tu vytéká mléčná pryskyřice, která na vzduchu zatuhne do průsvitných zrn. Jakmile se rozšířil velbloud jako nákladní zvíře, k čemuž podle historiků docházelo zhruba na přelomu 2. a 1. tisíciletí před naším letopočtem, mohly karavany spolehlivě překonávat i rozlehlé pouštní úseky. Na obchodu s pryskyřicemi zbohatla jihoarabská království, z nichž je dnes nejznámější Saba. Trasa, která vedla podél západního okraje Arabského poloostrova ke Středomoří a dál do Mezopotámie, se později proslavila jako kadidlová cesta.

Proč byly myrha a kadidlo tak ceněným zbožím? Spojovaly v sobě několik vlastností najednou:

• vzácnost – stromy rostly jen v několika málo oblastech a jinde se je pěstovat nedařilo,
• trvanlivost – suchá zrna snesla měsíce dlouhou přepravu bez ztráty vůně,
• malý objem a vysoká hodnota – i malý náklad představoval značné bohatství,
• široké využití – od chrámových obětin přes vonné masti až po balzamování zemřelých.

Obchod s vůněmi tak propojil kultury, které se jinak potkávaly jen zřídka. Spolu s pryskyřicemi putovaly mezi Afrikou, Arábií a říčními civilizacemi také zprávy, zvyky a představy o tom, co je posvátné. Ve 2. dílu seriálu se přesuneme do antického Řecka a Říma, kde vůně z chrámů pronikly do každodenního života – k vonným olejům, jimiž se lidé potírali po koupeli, a do veřejných lázní.